@Posledniskaut @SeznamZpravy Ještěže ten Mercedes řídil člověk s prvotřídními reflexy a zkušenostmi závodního jezdce. Ani si nechci představovat, jak by to dopadlo, kdyby za volantem seděl nějaký normální kokot. #Mercedes #reflexy #bezpečnost
🇵🇱ministr zahraničí Radosław Sikorski: Západ si po roce 1991 namluvil, že Rusko se změnilo. Víra v demokratizaci Moskvy byla naivní a absence desovětizace umožnila, aby se staré imperiální reflexy vrátily v plné síle. Dodám, že Západ si také chtěl vydělat. https://t.co/UpTJ0Xx8XP #Sikorski #Rusko #Západ #PL
J
239
Od upálení Jana Husa k sudetoněmeckému sjezdu v Brně. V květnu 2026 roztrhl plánovaný sudetoněmecký sjezd v Brně starou, nikdy nezhojenou ránu v české národní duši. Opět se spustily obranné reflexy: politici mluvili o „provokaci“, „revizionismu“ a věčné německé hrozbě. To, co se https://t.co/Me2sk6S0PI #JanHus #sudetniNemecko #historie #CZ #DE
J
478
Od upálení Jana Husa k sudetoněmeckému sjezdu v Brně. V květnu 2026 roztrhl plánovaný sudetoněmecký sjezd v Brně starou, nikdy nezhojenou ránu v české národní duši. Opět se spustily obranné reflexy: politici mluvili o „provokaci“, „revizionismu“ a věčné německé hrozbě. To, co se https://t.co/V4OZsEujut #JanHus #Sudeteni #historie #CZ #DE
J
39417
Komunistka soudí demokracii Vystoupení Helena Válková po včerejším rozhodnutí imunitního výboru je učebnicovým příkladem, jak se normalizační reflexy vracejí do české politiky: žena, která byla členkou Komunistická strana Československa a která je spoluautorkou odborného textu s Josef Urválek, symbolem justičního teroru padesátých let, dnes z pozice předsedkyně klíčového parlamentního výboru relativizuje práci justice a fakticky kryje svého stranického šéfa Andrej Babiš, když tvrdí, že soud s premiérem není politický proces, ale zároveň naznačuje, že snaha o jeho odsouzení je „příliš silná“ a že kdyby nebyl politikem, jeho trestní stíhání by možná vůbec nezačalo – což je výrok, který v jediné větě popírá rovnost před zákonem i smysl parlamentní imunity, protože buď naznačuje selektivní justici, nebo privilegované zacházení s mocnými; Válková přitom nemá hodnotit spis ani suplovat soud, má jen odpovědět na jednoduchou otázku, zda jde o zjevnou politickou šikanu, a pokud sama říká, že nejde o politický proces, její hlas proti vydání premiéra k soudu je čistě politickým aktem, nikoli právním úsudkem, přičemž její kritika státních zástupců působí spíš jako kouřová clona odvádějící pozornost od podstaty věci – že o vině či nevině má rozhodnout nezávislý soud, ne stranicky vedený výbor; symbolika celé situace je přitom až mrazivá: někdejší spolupracovnice člověka, který pomáhal budovat represivní justici, dnes mluví o deformovaném trestním řízení a „příliš silné snaze odsoudit“ premiéra, jako by se znovu vracela logika, že důležitější než fakta je postavení obviněného, a právě to je ten nejhorší vzkaz veřejnosti – že právo není univerzální, že moc má svou vlastní ochranu a že lidé s komunistickou minulostí bez skutečné sebereflexe mohou v roce 2026 znovu rozhodovat o hranicích spravedlnosti, protože imunitní výbor se v jejich rukou mění z pojistky demokracie v štít oligarchy. -
