Search

The sports commentator stated that Vinícius increased the score to 2-0 in the 70th minute of the match against Villarreal, but the referee disallowed the goal after reviewing the footage on the monitor. According to the author, before scoring, Vinícius pulled his opponent's hair and subsequently received a red card, which could have led to him missing El Clásico. https://t.co/QpvGHUjoE8 #LaLiga #Vinícius #fotbal (translated)

I think that if it had been a minute longer, the chances would have been much greater. "Although I tried to catch up, unfortunately the referees kept us on the ground for a long time and Inal managed to stretch the time quite a bit. Unfortunately, I couldn’t turn it around, even though the finish was great. I think that if it had been a minute longer, the chances would have been much greater," Krpálek regretted in an interview with Radiožurnál Sport. #LukášKrpálek #judo #MistrovstvíSveta (translated)

Sporťák reported that Francisco Conceição left the field during a substitution yesterday in the match against Norway, when he said something to the referee and received a yellow card. Then, according to Sporťák, he gave a thumbs up, for which he received a second yellow card and left the field as a sent-off player. https://t.co/nILlNgMJx4 #fotbal #zapas #FranciscoConceicao (translated)

The football transfers stated that Santi Denia appreciated the efforts of the Czech players and was proud of them despite their defeat. According to Denia, the Czechs tried to play and compete against the Spaniards, but he believed it was not possible. He did not want to comment on the referee. https://t.co/5hJVm0ORbA #fotbal #Česko #Španělsko (translated)

The sports commentator stated that the spectators in the match between Vítkovice and Karlovy Vary heard not only the penalty announcements but also referee Filip Vrba's immediate reaction through the microphone. According to him, the microphone was mistakenly turned on after Vrba was hit by the puck and collapsed to the ice. https://t.co/xgJVoyh9MW #hokej #Vítkovice #KarlovyVary (translated)

Filip Chytil 😳 Český útoční po srážce s rozhodčím a nekontrolovaném pádu na mantinel nedohrál utkání s Oilers. “He just can’t catch a break” https://t.co/CrMMSVWqDZ #FilipChytil #NHL #Hokej

ŽK určitě Doski navic moc dobře ví, že Sáďa ma masku kvůli zlomenému nosu, a v podstatě ho za tu masku chytí a hodí jo na zem Rozhodčí to vidí, dva metry od incidentu a nedá kartu? WTF? Karma byla naštěstí rychlá #fotbal #rozhodčí #karma

Už 13 let se tahle země musí trápit pořád dokola s Babišovým střetem zájmů. Kvůli jednomu člověku jsme prohospodařili neuvěřitelné množství času a peněz a energie a pozornosti. A to jen proto, že Babišovým voličům nevadí, když jeden z hráčů v zápase je zároveň rozhodčím, co ovlivňuje pravidla a rozhodnutí. A jen proto, že Babiš je připravený podstoupit a ustát cokoliv, bez ohledu na zájmy země a voličů. Tuhle kapitolu dějepisu příštím generacím nepůjde vysvětlit. https://t.co/LKy0eDWMIS #Babiš #politika #ČeskáRepublika

S tou komunikací s VARem to dává ještě větší smysl. Černého nemusím, ale tady měl odvahu stát si za svým rozhodnutím na hřišti. VAR ho pozval, aby mu ukázal, že tam došlo ke kontaktu až v závěru. Rozhodčí nechává kvůli nepřiměřené síle. Mimochodem se fakt upřímně divím, že se najdou lidé, co chtějí pískat. To musí být strašný tlak. #fotbal #VAR #rozhodčí

Denis Vavro dostal ve svém druhém zápase za Plzeň červenou kartu. Dost neobvyklá situace, tím spíš v české lize, že rozhodčí byl ještě zavolán k monitoru, ale ani poté svůj původní verdikt nezměnil. https://t.co/TeoWz2aH1i #ČeškaLiga #Fotbal #Vavro

Třetí gól Jablonce proti Baníku původně platil, po dvou minutách ho ale rozhodčí kvůli ofsajdu odvolal. VAR k tomuto verdiktu dospěl podle vrchního snímku, na kterém ale zřejmě přehlédl posledního hráče Baníku. A tak po další minutě a půl rozhodčí nakonec gól znovu potvrdil. https://t.co/YhfsSDdcX3 #fotbal #Jablonec #VAR

Až do včerejšího večera jsem měl fanoušky Zbrojovky za sympaťáky. Přál jsem jim, to co prožívají. Druhej flek, plný stadion, vyprodaný výjezd… Přeji jim to samozřejmě dál, ale někteří tu situaci očividně v hlavě moc nezvládají. Takové to svádění výprasku 4:0 na rozhodčího Beneše ještě jakž takž dokážu pochopit, nakonec jsme fanoušci fotbalu, i když tedy Beneš byl samozřejmě klasicky marný na obě strany. Co už ale nedokážu pochopit, je naprosto zbytečnej lynč na Chorýho (a to říkám jako člověk, který je toho názoru, že měl bejt už dávno pryč a ne v našem dresu). Hoši, ten frajer nemůže za vaše posr*ný životy. Pomyslná třešinka na dortu je ten týpek, co napsal, že za zdemolovanej vlak může Beneš, který údajně připískával Slavii a Chorý, kterej údajně schválně kopl Hrdinu do hlavy. Co takhle se trochu vrátit nohama zpátky na zem? Rok a půl zpátky jste byli na padáka ze druhé ligy a neštěkl po vás ani pes. A teď nosánky takhle nahoru?! Jste sympatický klub, opakuji, přeji vám tu euforii a úspěchy, přeji vám návrat za Lužánky, ale chtělo by to taky trochu racionálního pohledu a klidu 🤝 #fotbal #Zbrojovka #fanoušci

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie