Search

Dámy a pánové, dnes má kulaté jubileum muž, který v ryze mužském souboru sehrál víc žen než leckterá herečka - Miloň Čepelka slaví 90! 🎂 Coby mamka Žílová v Aktu tančí dodnes, jako hrabě Zeppelin v Hospodě na mýtince stále svádí Růženku a šikovateli Vogeltanzovi v Záskoku se pořád zapalují lýtka. Mezi tím jako správný básník, textař a haikař stihne pár veršů — ideálně v poloze ležícího Buddhy, na zeleném koberci. Spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana a mistr své vlastní zásady: „Neberme se příliš vážně.“ My si přesto dovolíme jednu vážnou větu: Díky za všechno a všechno nejlepší!!!🎭🎉🪅♥️♥️♥️ #MiloňČepelka #divadlo #oslavujeme

Pětadvacetiletý Karel Kryl si 9. září 1969 sbalil jízdenku od Čedoku, dvě gramodesky a zásnubní prsten. Mířil na písničkářský festival na zřícenině hradu Waldeck v západoněmeckém Hunsrücku. Měl se vrátit za čtrnáct dní. Nevrátil se dvacet let. Rozhodnutí padlo až tam. Podle dochovaných papírů z Národního archivu se k azylu odhodlal teprve v cizině. Doma nechal skoro všechno: rodinu, věci i přítelkyni Helenu Landovskou, sestru herce Pavla Landovského. Rodičům napsal větu, která zní skoro jako ukolébavka a zároveň jako výmluvu před sebou samým: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma.“ Nebylo. Německy neuměl. Práci neměl. Posluchače taky ne. Měřil sto padesát osm centimetrů. Kytara mu sahala skoro k ramenům. Přesto z něj už před odjezdem byl „národní tragéd“, jak si později sám říkal. Rodina knihtiskařů z Nového Jičína přišla v roce 1950 o tiskárnu. Stroje komunisté rozbili před očima šestiletého chlapce a odvezli do šrotu. Z keramické školy v Bechyni a vojny v Dobřanech se vynořil básník, který psal tak ostře, že režimu nezbylo než ho umlčet. Píseň *Bratříčku, zavírej vrátka* spadla podle jeho vlastních slov „z nebe“ v noci po 21. srpnu 1968. Viděl v Jičíně dva kluky s hlavami v dlaních. Deska stejného jména vyšla začátkem roku 1969 u Pantonu, protože Supraphon ji odmítl. Na obálce byly fotografie Josefa Koudelky. Režim zbývající náklad nechal rozřezat cirkulárkou. V hitparádě *Čtrnáct na houpačce* Českého rozhlasu (@CRozhlas) *Bratříček* nejdřív skončil druhý, pak vyhrál. Pak zakázali píseň i pořad. Po prvním výročí okupace v srpnu 1969 zasáhly na Václavském náměstí Lidové milice. Krylovy koncerty se rušily jeden za druhým. Festival na Waldecku, poslední ze série *Chanson Folklore International*, byl tehdy jednou z mála cest ven. Po dvou týdnech požádal ve Spolkové republice Německo o politický azyl. Usadil se v Mnichově, kterému říkal Mníšek pod Alpou. Žil skromně, studoval dějiny umění a žurnalistiku, koncertoval pro krajany. Pro Rádio Svobodná Evropa (@RFERLPress) nejdřív pracoval jako externista, od roku 1983 jako řádný redaktor. Vedl i sportovní relace a vlastní okénko *Krylologie*. Německé občanství si nikdy nevzal, protože by se musel vzdát československého. Alba *Rakovina*, *Maškary* a *Karavana mraků* se do republiky pašovala v obalech od operet. Lidé je kopírovali na magnetofonech. Za šíření jeho písní padly u nás i dva nepodmíněné tresty vězení. Režim na něj přes hranici nedosáhl. Písně ano. Domů se podíval až 30. listopadu 1989, na pohřeb matky. Týden v rozjetém převratu označil za nejhezčí týden života. Pak přišlo zklamání z porevoluční politiky, z rozdělení Československa, z toho, že se nikdy nesešel s Václavem Havlem. Napsal *Demokracii*. Zůstal nepohodlný i ve svobodě. V roce 1991 stál v pražské Lucerně. Koncert k desce *Maškary*, hostem Ivan Hoffman. Pro mě jediný koncert, na kterém jsem kdy byl. Stál jsem hned u pódia s minikazeťákem a nahrával. Znal jsem nazpaměť všechny jeho písně. On na jevišti pořád vypadal jako člověk, kterému kytara přerostla přes hlavu, a přitom zaplnil sál tak, že z něj nebylo úniku. 3. března 1994 ho v Mnichově zabil infarkt. Bylo mu devětačtyřicet. Dva dny předtím ještě stihl Prahu. Zádušní mši sloužil přítel, břevnovský arciopat Anastáz Opasek. Před klášterem se tísnily čtyři tisíce lidí. Leží na Břevnovském hřbitově. Od toho zářijového rána s jízdenkou od Čedoku uplynulo přesně sedmapadesát let. Pásy se rozřezaly, hranice zmizely, magnetofony zestárly. Kazetu z koncertu u pódia v Lucerně mi ukradli vykradači bytů, které předtím pustili po Havlově amnestii. Písně nezestárly. Stále platí to, co Kryl věděl už v pětadvaceti: slovo, které se nedá zakázat cirkulárkou, přežije i toho, kdo ho napsal. P.S.: Byl Kryl i vaším idolem, nebo jste k němu přišli až později? Napište, která jeho píseň vám zůstala v hlavě. Každý den sem dávám aspoň jeden příběh, který stojí za to si znát. Like, komentář, sdílení, bookmark a follow, ať vám ten další neuteče. #KarelKryl #Hudba #ČeskáHistorie

Milan Ohnisko, český básník a „nepřátelská osoba“ vedená tajnou policií za jeho disidentskou činnost, zemřel ve věku, kdy se jeho literární odkaz, včetně ceny Magnesia Litera za sbírku Světlo v ráně, projevoval v úsilí o občanskou zodpovědnost a sílu slova. #MilanOhnisko #českápoezie #disent #dobrezpravy

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie

Více než 200 lidí se zúčastnilo laické pouti Madridem po stopách Federica Garcíi Lorcy, aby uctili památku tohoto významného básníka při příležitosti 90. výročí jeho popravy, přičemž akce zahrnovala recitaci jeho básní, hudbu a tanec, a odstartovala před sochou Lorcy v parku El Retiro. #Lorca #PeregrinaciónLaica #MemoriaHistórica

Luis Rosales Fouz, syn známého básníka, nalezl po třiceti letech v trasteru obrovský baúl plný neznámých dopisů a dokumentů svého otce, včetně historicky cenné zprávy od Octavia Paze, který podpořil kandidaturu krále Juana Carlose na Nobelovu cenu míru. #LuisRosales #LiteraturaEspañola #Poética

Wang Jibing, kurýr a básník, získal prestižní Lu Sünovu literární cenu za svou knihu Nízký let, která zachycuje každodenní realitu a výzvy kurýrů v Číně, přičemž svou literární činností oslovil široké publikum na sociálních sítích a ukázal náročné podmínky nízkopříjmových profesí. #NízkýLet #kurýři #literárníCena

Zdravím pane poslanče. Chtěl bych vám, naprosto vážně, nabídnout spolupráci s podcastem Kecy&Politika. Každoročně pořádáme v červnu Den nezávislosti K&P ve Žlutých lázních v Praze. Letos se ho zúčastnilo přes pět tisíc lidí. Příští rok se bude konat 26.6.2027. Letošní program doprovázel vynikající básník Petr Soukup, který mezi jednotlivými účinkujícími četl své vtipné básně. Byl bych velmi rád, kdybyste se k nám příští rok připojil a v pauzách četl ukázky z tohoto svého vyjádření😉. Myslím, že naši fanoušci by to taky přivítali. Pokud byste měl zájem a ja bych z přijetí naší nabídky byl nadšený, dejte vědět. V úctě Petros Michopulos😉. #KecyPolitika #DenNezávislosti #podcast

Alberto San Juan provádí svou uměleckou intervenci ‘Sobre Lorca’, která se odehrála nad hyperrealistickou reprodukcí pohřbeného cadavra Federica Garcíi Lorcy, a během představení nastolil otázku smrti, patriotismu a uměleckého vyjádření, čímž podtrhl trvalou přítomnost a symboliku tohoto represivně zavražděného básníka v kontextu současné společnosti a kultury. #Lorca #Arte #MemoriaHistórica

Článek se zaměřuje na život a mládí Franceta Prešerna, významného slovinského básníka, a odhaluje méně známé aspekty jeho osobního života, včetně jeho vztahu s matkou, zatímco se zároveň zmiňuje o kontroverzních výstupech slovenského režiséra, který odešel do Německa natáčet tvrdé erotické filmy. #slovenskifilm #trdoerotični #režiser

Článek se zaměřuje na reakce na tvrzení režisérů Javiera Calva a Javiera Ambrossiho, že fašismus zabil básníka Federica Garcíu Lorcu kvůli jeho homosexualitě, a kritizuje snahy o bagatelizaci této historické pravdy, což ukazuje na pokračující homofobii a odpor k otevřenému vyjednávání s dějinami španělské kultury. #Fascismo #Homofobia #FedericoGarcíaLorca

Kniha Sadista Valerián Čunderlík od Dušana Mikušoviča zachytáva tragický príbeh zažívanej agresie a manipulácie od básnika Valeriána Čunderlíka, ktorého násilie vo vzťahoch k ženám viedlo k tragickým osudom, pričom dôležitú úlohu v záchrane obete zohrala dôveryhodnosť a podpora kamarátky. #domacenasilie #historickeknihy #pribehyzen

Mario Amorós ve v nové biografii Miguel Hernández: Un poeta en la Historia klíčový přínos k porozumění životu českého básníka, jelikož jeho historické kontextualizace a nové dokumentární zdroje, včetně korespondence s chilským diplomatem, osvětlují dosud nejisté aspekty Hernándezova života a odhalují jeho důstojnost až do konce. #MiguelHernández #Biografía #MemoriaHistórica