Search

Tomas Kapler wrote that the woman died on September 30, 2026, in a hospital in Cambridge at the age of 90. According to him, MIT announced her death on October 7 and did not disclose the cause. He stated that she is survived by her daughter Lauren, son-in-law, two grandsons, four great-grandchildren, and siblings John, David, and Kathryn. In the obituary, the institute referred to her as more than just a pioneer. Kapler also described that the computer reported an overload three minutes before landing on the Moon, not a malfunction, and thanks to the design of the system, it safely deferred some tasks. According to him, few in the lab initially believed in this concept, but it proved itself during the landing. He also wrote that the woman advocated for the foundations of reliable programming and a safety net allowing for landing despite a software error, even though she was initially only allowed to make a note in the manual. #ZenyVeVede #Veda #Historie (translated)

Tomas Kapler wrote that the onboard computer reported an overload three minutes before landing on the Moon and that a landing failure was imminent. According to him, the computer deferred all tasks that were not essential for the crew's survival. Kapler stated that this logic was advocated by a woman who was previously told that a trained astronaut would not make such a mistake. He added that the media reported her death the previous day and that the series Women in Science would commemorate her life and achievements. #ŽenyVeVědě #Měsíc #Inovace (translated)

Tomas Kapler wrote in a post from the #WomenInScience series that Adéla Kochanovská, born Němejcová, discovered a hidden flaw in the armored casings of grenades using X-rays. According to him, in the storage facility, 60 out of 100 pieces ended up as scrap due to cracking; Kochanovská changed the hardening process and reduced the defect rate to a few percent. She became the first woman to obtain the title of professor at the Czech Technical University after the age of fifty. Kapler stated that Kochanovská was born on March 8, 1907, in Silesian Ostrava, where Czech, Polish, and German were commonly mixed. Her father, František Němejc, was a mining engineer, and her mother, Eleonora, née Maurerová, spoke several languages, was a photographer, and played the piano. Her mother wished for her daughter to pursue a musical career, while her uncle, academic painter Augustin Němejc, guided her towards painting. #ŽenyVeVědě #ČVUT #Inovace (translated)

Due to health reasons, she closed her practice in 1939 and died on October 13, 1940. A commemorative plaque on the house at Na Moráni honors her, although it has an incorrect graduation date. By 1939, approximately twelve hundred women had graduated from medical school. Among scientific assistants from 1909 to 1939, women made up about fourteen percent, and by 1936, only two women had achieved the title of associate professor — both in the field of dermatology. Anna Honzáková was not among them. Today, the situation has turned completely upside down at first glance. While in Anna Honzáková’s time, women stood before closed doors, current medicine resembles an inverted funnel. Today, 65 to 66% of medical school graduates are women, and in regular practice, female doctors make up over 60% of all professionals. However, the higher you look into the management structures, the more women disappear. Among leading doctors and heads of departments, the proportion of women drops to 37%. Among the eight Czech medical faculties, there are eight deans — not a single one is a woman. A similar imbalance exists in academia: women make up only 15.7% of professors in Czech science, and in the management of universities or research institutions, women occupy only about 19% of positions. Anna Honzáková did not lead a university department, did not leave behind a named medical finding, nor did she manage a clinic. However, she had a practice whose waiting room was fuller than those of her colleagues, to whom the professorial body allowed an academic career. She paved the way for thousands of successors. The story of full recognition of female expertise and authority at the helm of healthcare continues even today. P.S.: Every day I bring a story about an overlooked female scientist. Help spread the #ZenyVeVede series – through reactions, comments, shares, or by following @tkapler, so you don't miss the next episode. What do you think about her legacy and the current imbalance of women in leadership? Isn't it time to change that? #ZenyVeVede #Zdravotnictvi #Rovnost (translated)

The lecture hall was bursting at the seams. The students whispered that the girl would finally meet with the strict professor. However, he accompanied her presentation with just the words: “Good. Excellent. Good.” She became the first woman in our country to graduate as a doctor (the words "doctor" and "physician" only came into use thanks to her and her successors). However, she did not get a position in the clinic. MUDr. Anna Honzáková. If you like the series #WomenInScience, share it (preferably this first post). You can like every post so you know where you left off. #ZenyVeVede #historie #medicína (translated)

On the cliffs by the English Channel lay a fossilized spine with a neck so long that the science of the time deemed it impossible. A prominent Parisian anatomist declared the find to be a hoax and a conglomerate based on just a drawing. The woman who had dug it up with her own hands was not even allowed into the lecture hall. She was left with only debts and unrecognized merits. If you like the series #WomenInScience, share it further (preferably this first post of the thread, the others just need to be liked so you know what you have already read). Her name was Mary Anning and she lived in Lyme Regis, a small coastal town on the Dorset coast. Today, this area is called the Jurassic Coast. Two hundred million years ago, a warm sea flowed through here, and the bodies of creatures, which no one could name at the beginning of the 19th century, fell into clay sediments and limestones. #ZenyVeVede #MaryAnningova #Veda (translated)

In the laboratory without a photomicroscope, she counted forty-seven chromosomes in the child's cells. A colleague took the preparations for photography. She was then listed as the first author on the article that laid the foundations of human genetics. Additionally, her name was misspelled in the publication. Welcome to another episode of my series #WomenInScience. If you like it, please like and share it. Recommendation for threads - like each tweet (also for you to see where you left off), it's best to share just the first one (if you do it right away, then you won't have to come back). #ŽenyVeVědě #Genetika #Věda (translated)

🧵 1/8 Nacisté nad ní vynesli trest smrti. Komunisté jí vyměřili dvaadvacet let vězení. Mezitím usedla jako teprve druhá žena v zemi do profesorského křesla. V cele znovu vytvořila univerzitu: spoluvězeňkyním diktovala dějiny antického umění, protože posluchárnu jí sebrali. Jmenovala se Růžena Vacková. Četla římské dějiny vytesané do kamene — a dva režimy se ji pokusily vymazat z učebnic i ze seznamu vyučujících. 👇 Vítejte u dalšího dílu mého seriálu Ženy ve vědě, omlouvám se včerejší výpadek, dodělával jsem počítače pro sbírku, teď už jsou v autech směr ukrajinské sirotčince, obce a školy, dám sem pak videa z předávání a ještě jednou díky za dary, pro druhou už zbývá jen 29 tisic, to věřím že dotáhnem. #ŽenyVeVědě #Historie #Vzdělání

🧵1/8 „Studium algebry a náročné literatury způsobí ženám zástavu menstruace, kolaps dělohy a vytvoří zrůdný mozek na úkor zakrnělého těla!“ S tímto „vědeckým“ argumentem vyrukoval v roce 1873 profesor z Harvardovy univerzity a vedení prestižních škol jej následně používalo k zamítání přihlášek žen. Nevydávali to za diskriminaci, nýbrž za lékařskou povinnost chránit budoucí matky před tělesným zánikem. Vítejte u dalšího dílu mého seriálu #ZenyVeVede o opomíjených vědkyních, nově zkouším rozdělit text do vlákna, aby se vám to lépe četlo, dejte mi vědět, co na to říkáte. Dnes se navíc nebudu věnovat jedné ženě a vlastně ani žádné konkrétní vědkyni, a přesto bude text klíčový pro celý seriál. Matildin efekt, který odhaluje nespravedlnost, kdy je hotový vědecký objev odňat autorce a připsán muži, o kterém tu denně píšu, představuje totiž pouhou špičku ledovce. Skutečná ztráta poznání spočívá v preventivní eliminaci milionů žen, jejichž vědecká dráha skončila dříve, než zformulovaly první hypotézu. Historie ukazuje mrazivou kontinuitu od rakousko-uherských výnosů přes dobovou pseudovědu až po dnešní Tálibán. Mechanismus zůstává totožný: redukovat ženu na biologickou schránku a vědění střežit jako mocenský monopol mužů. Vždy šlo o aktivně prosazovanou politiku intelektuální izolace. #ZenyVeVede #Historie #Feminismus

Vibrace křídla a smrtící rozpad letadla. Záhadu za druhé světové války nevyřešili mechanici, ale nenápadná olomoucká rodačka pomocí matic. Ač ji @Caltech považoval za největší žijící matematičku, stálou profesuru jí odmítl dát. Vítejte u dalšího dílu mého seriálu o opomíjených ženách ve vědě. Pokud se vám líbí, sdílejte jej dál. Nejdříve ale update ke sbírce na 100 počítačů pro ukrajinské děti, o které jsem psal včera - za jediný den se podařilo získat přes polovinu cílové částky. Děkuji všem, koho zajímají detaily, mám na profilu i fotky a video z prohlídky. Prvních minimálně 50 tak pojede k sirotkům už příští týden (a když se ještě dnes hecnete, přispějete a nasdílíte ostatním, tak možná i všechny). Od octárny v Linci k Hilbertovým spisům Olga Tausskyová se narodila 30. srpna 1906 v židovské rodině v Olomouci. Rodina se brzy přesunula do Vídně a za první světové války do Lince, kde její otec řídil továrnu na ocet. Dceři zadával praktické úlohy: například spočítat, kolik vody je třeba přilít do směsi, aby kyselost odpovídala normě. Pro Olgu tak matematika nebyla jen laboratorní teorií z učebnice, ale živým experimentem. Gymnázium dokončovala v době, kdy její otec zemřel. Příbuzní si přáli, aby vystudovala chemii a převzala rodinný podnik. Tuto roli však nakonec zastala její starší sestra Ilona. Olga si prosadila svou vášeň a v roce 1925 nastoupila na Vídeňskou univerzitu (@univienna). V pouhých třiadvaceti letech tu obhájila doktorát pod vedením Philippa Furtwänglera. Zkoumala v něm, jak se v algebře chovají zobecněná celá čísla. Její výjimečný talent nezůstal utajen. Slavný matematik Richard Courant ji v roce 1931 povolal do Göttingenu, aby pomohla redigovat sebrané spisy legendy oboru Davida Hilberta. Jak později poznamenal matematik Gian-Carlo Rota, dostala za úkol najít a opravit v Hilbertových pracích chyby dřív, než toto slavné dílo vůbec vyjde. V Německu se potkala s další geniální matematičkou Emmy Noetherovou, politická situace se však rychle zhoršovala a Courant Olgu včas varoval, ať se do Německa už nevrací. Vrátila se do Vídně, kde se živila doučováním a skromným asistentstvím. Navštěvovala schůzky slavného Vídeňského kroužku a jejím blízkým přítelem se stal Kurt Gödel. Díky stipendiu a pomoci kolegů naštěsťí včas odešla do Anglie. Její matka a sestra stihly prchnout až v roce 1940. Olomoucká židovská obec, ze které Olga vzešla, válku nepřežila. Olgu tak z české paměti nevymazala plynová komora, nýbrž exil. Jak matematika zachraňovala křídla letadel Válka její vědeckou práci zcela proměnila. V letech 1943–1946 pracovala pro britskou Národní fyzikální laboratoř na výzkumu jevu zvaného flutter – nebezpečné nestability křídel. Proud vzduchu křídlo ohýbá, ohyb prudce mění aerodynamický vztlak a kmitání se dále zesiluje. Nad určitou rychlostí se vibrace vymknou kontrole a letadlo se ve vzduchu rozpadne. Rozluštit tento pohyb znamenalo vyřešit obří soustavy rovnic uspořádané do matic (obdélníkových tabulek čísel). Zjistit, zda křídlo kmit utlumí, vyžadovalo najít takzvaná „vlastní čísla“ těchto matic. V době ručních kalkulaček to byla nepředstavitelně úmorná práce. Olga Tausskyová ale sáhla po zapomenuté věty Semjona Geršgorina z roku 1931: místo zdlouhavého výpočtu přesných hodnot dokázala tato čísla matematicky „uzavřít“ do pomyslných kruhů. Pro záchranu letadla totiž nebylo nutné znát přesný výsledek. Stačilo dokázat, že všechny tyto kruhy leží v „bezpečné zóně“ (matematicky nalevo od nuly). Pokud tomu tak bylo, znamenalo to, že konstrukce kmit utlumí a letadlo vydrží. Sama později napsala, že teprve tehdy pochopila krásu diferenciálních rovnic a stala se „nositelkou pochodně“ teorie matic. Z oboru, který byl dříve považován jen za skladiště tabulek, vytvořila samostatnou a celosvětově uznávanou disciplínu. Čtrnáct let čekání na spravedlnost Po válce odešla s manželem, irským matematikem Johnem Toddem, do USA. Pracovala na prvních počítačových projektech, a to i s legendárním Johnem von Neumannem. V roce 1957 oba zamířili na prestižní @Caltech v Pasadeně. Manžel dostal plnou profesuru a plat 12 000 dolarů. Olga získala pouze pozici výzkumné pracovnice a plat 9 000 dolarů (v dnešním přepočtu kupní síly to znamená rozdíl více než 700 tisíc korun ročně). Vedení univerzity v oficiálním zápisu sice uznalo, že jde o nejvýznamnější žijící matematičku světa, ale stálé profesorské místo jí odmítlo přiznat. Přesto učila, vedla doktorandy a měla kancelář hned vedle svého muže. Definitivu na své pozici získala až po šesti letech jako „výjimečný případ“. Ve stejném roce (1963) ji deník Los Angeles Times vyhlásil Ženou roku. Řádnou profesorkou se stala až v roce 1971 – neuvěřitelných čtrnáct let po příchodu na @Caltech. Impulzem k tomu byla mediální pozornost kolem mladé anglistky Jenijoy La Belleové, ze které tisk nepřesně udělal „první ženu v akademickém sboru“. Dotčená Olga se vydala na rektorát a docílila toho, čím měla být už dávno: stala se oficiálně první ženou s plnou profesurou na Caltechu. Dědictví v každém výpočtu Během kariéry vychovala čtrnáct doktorandů. V roce 1964 mezi nimi byla i Lorraine Fosterová – vůbec první žena, která na Caltechu obhájila doktorát z matematiky. Olžin přístup ke studentům i kolegům přitom nejlépe shrnovala nenápadná cedulka, kterou měla trvale na stole: „Je pěkné být důležitý, ale důležitější je být milý.“ Získala prestižní Fordovu cenu od @amermathsoc i rakouský Čestný kříž za vědu a umění. Vídeňská univerzita jí udělila čestný doktorát, odhalila reliéf v arkádovém dvoře a její jméno dnes nesou mezinárodní ocenění i stipendia na Caltechu. Jen v její rodné Olomouci po ní dodnes nenese jméno ani jediná ulice. Olga Taussky-Toddová zemřela v roce 1995 ve věku 89 let. Když dnes software počítá stabilitu křídel dopravního letadla v turbulenci, stále řeší vlastní čísla velkých matic. Geršgorinovy kruhy jsou v učebnicích a teorie matic je vedle matematické analýzy základní řečí každého inženýra. Pochodeň, kterou nesla, hoří v každém výpočtu bezpečnosti letu – přestože jméno ženy, která naučila tabulky čísel mluvit o kmitání křídel, v učebnicích většinou chybí. P.S.: Každý den sem dávám příběh o opomíjené vědkyni. Pomozte sérii #ZenyVeVede šířit – nejvíce pomůže retweet (20× více než like) či alespoň komentář. Sledujte @tkapler, ať vám neuteče další díl a jestli jste tu poprvé, přečtěte si i ty minulé. Věděli jste, že olomoucká rodačka zachraňovala spojenecká letadla, byla označována za nejlepší matematičku světa, ale na plnou profesuru na Caltechu musela čekat 14 let? #ZenyVeVede #Matematika #Historia

Když v laboratoři omylem ukápla na plátěnou tenisku kapka chemické směsi, nešla smýt vodou, olejem ani rozpouštědlem. Z nešťastné nehody se nakonec zrodila nejslavnější impregnace světa. Radost z toho ale nemáme. Tento díl seriálu #ZenyVeVede jsem vybral s ohledem na včerejší narozeniny protagonistky. Je zajímavý a aktuální ale i důsledky jejího objevu. Patsy Shermanová (za svobodna O’Connellová) se narodila 15. září 1930 v Minneapolis. Na střední škole jí dívčí test studijních předpokladů přisoudil jedinou ideální dráhu: hospodyni. Požádala proto o chlapeckou verzi testu. Ta jí předpověděla kariéru zubařky nebo vědkyně. Vydala se studovat chemii a matematiku na Gustavus Adolphus College (@gustavus) ve městě St. Peter. V roce 1952 tam úspěšně promovala jako první žena, která získala bakalářský titul v obou oborech současně. Firma 3M (@3M) ji téhož roku přijala do laboratoře fluorové chemie. Smlouva byla jen dočasná. Ženy v laboratořích se tehdy vnímaly jako přechodná pracovní síla: vdají se, založí rodinu a odejdou. Chemičky byly jasnou výjimkou – v amerických laboratořích jich pracovalo zhruba šest procent a odnášely si v průměru jen 60 % mužského platu. Patsy se v srpnu 1953 vdala za Huberta Shermana a narodily se jim dvě dcery. Z firmy 3M však neodešla – zůstala v ní čtyřicet let. Úkol zněl téměř vojensky. Nová paliva proudových letadel rozkládala pryžové hadice. Shermanová připravila fluorochemickou latexovou emulzi, která měla agresivnímu palivu odolat. Asistentka Joan Mullinová však při práci upustila skleněnou láhev a kapky emulze dopadly na její bílé plátěné tenisky. Mýdlo, voda, alkohol ani organická rozpouštědla nepomohly. Plátno se však nezbarvilo ani nezhrublo – a v místech, kde směs zaschla, špína vůbec nechytala. Její šéf George Rathmann reagoval věcně: zasažené tenisky na základnu Wright-Patterson sice nepoletí, ale co kdyby se ta samá látka nanesla na tkaninu? Shermanová s ním vzorek namočila, usušila a podržela pod tekoucím kohoutkem. Voda od povrchu odskakovala téměř v pravém úhlu a stejně se zachovala i rozpouštědla. Fluorochemikálie totiž výrazně snižují povrchovou energii vlákna. Kapalina ho díky tomu nesmáčí, sbalí se do kuličky a sklouzne – olej i voda se chovají přesně tak, jako by tkaninu pokrývalo kachní peří. Látka, která měla původně chránit palivovou hadici, tak mohla chránit kabáty, koberce i čalounění. Jejím spolupracovníkem a mentorem se stal Samuel Smith. Tři roky společně ladili recepturu i výrobní náklady. První produkt se dostal na pulty v roce 1956 jako ochrana vlny. Shermanová později vzpomínala, že první zkoušky v textilkách dopadly „naprosto katastrofálně“, protože směs držela výhradně na vlně. Trvalo další léta, než zvládli úpravu bavlny, syntetiky, koberců, autočalounění či tkanin s trvalou úpravou, z nichž se mastná skvrna uvolnila až po praní. Produktová řada Scotchgard nakonec čítala kolem čtyřiceti položek a firmě v nejlepších letech vynášela přes 300 milionů dolarů ročně – v dnešním kurzu zhruba 6,3 miliardy korun. Když se v padesátých letech zkoušela odolnost tkanin přímo v provozu textilky, Shermanová musela čekat venku. Do výrobních hal ženy nesměly, a tak jí výsledky musel vynášet kolega. Patent US 3 574 791 na blokové a roubované kopolymery s polárními a fluoroalifatickými skupinami získala se Smithem 13. dubna 1971. Společně drželi třináct patentů, celkově je její jméno podepsáno pod šestnácti. Jeden z nich se týkal i optických zjasňovačů, díky nimž mohly prací prášky slibovat prádlo „bělostnější než bílé“. V roce 1974 přijala firma 3M Shermanovou jako první ženu do své Carlton Society, interní síně slávy vědců společnosti. V roce 1989 byla jako první žena uvedena do Minnesotské síně vynálezců a v roce 2001 do Národní síně vynálezců. V osmdesátých letech vedla firemní technické vzdělávání a nakonec řídila celý útvar technického rozvoje. Do důchodu odešla v roce 1992. Dcery se vydaly v jejích šlépějích: starší vystudovala chemii a pracovala v 3M, mladší se stala bioložkou. Skupina chemických sloučenin, ze které Scotchgard vyrostl, však měla i druhý život, který už Shermanová neovlivnila. Původní receptury stavěly na perfluoroktansulfonátu (PFOS). Tato látka se v přírodě téměř nerozkládá, hromadí se ve vodě i v krvi a patří mezi takzvané „věčné chemikálie“. Americká agentura EPA začala rizikovost PFOS prověřovat na konci devadesátých let. Společnost 3M ohlásila v roce 2000 útlum výroby a od roku 2003 Scotchgard přešel na látky s kratším (a tedy bezpečnějším) uhlíkovým řetězcem. Minnesotský spor o znečištěnou pitnou vodu skončil v roce 2018 vyrovnáním ve výši 850 milionů dolarů (přibližně 18 miliard korun). Patsy se toho nedožila, zemřela o 10 let dříve na následky cévní mozkové příhody. Výrobu celé nadřazené skupiny látek PFAS (Per- a polyfluorované alkylové látky) 3M definitivně ukončila na konci roku 2025. Značka Scotchgard ale žije dál – jako impregnace na obuv, čalounění či antimlžná úprava brýlí. Problémem všech PFAS jsou jejich závažná rizika zdravotních komplikací (onkologická onemocnění, hormonální a imunitní poruchy, metabolické a reprodukční poruchy). Což rozhodně nechcete u látek které v prostředí i tělech živočichů přetrvávají stovky let a neumíme je ani spolehlivě a levně filtrovat. V Česku se jejich koncentrace plošně měří v povrchových vodách; v kohoutkové vodě je studie zatím nacházejí jen v minimálním množství. Tento stín však nesnižuje hodnotu jejího objevu. Ukazuje spíše odvrácenou tvář chemie, která v roce 1953 nedovolila skvrně zmizet z tenisky. Shermanová ji nevyhodila – viděla v ní unikátní vlastnost a příležitost. Společnost z této vlastnosti vybudovala celé obchodní impérium. Svět si zapamatoval praktický sprej. Chemička, která jej vymyslela, zůstala v laboratorním plášti na firemní fotografii. Často říkala, že vynálezcem může být kdokoli, kdo neignoruje nehodu a zdánlivý neúspěch. Mladým dívkám vzkazovala, ať jdou odhodlaně za svým cílem, protože dokážou totéž co všichni ostatní. Sama to musela dokázat testu, který jí přisoudil jen péči o domácnost, pracovní smlouvě, jež počítala s jejím brzkým odchodem, i vrátnici v textilce, přes kterou ji nepustili k vlastnímu experimentu. P.S.: Každý den sem dávám příběh o opomíjené vědkyni. Pomozte sérii #ZenyVeVede šířit – like, komentář, sdílení a follow @tkapler, ať vám neuteče další díl. Slyšeli jste už o PFAS a jejich rizicích? #Chemie #Vynálezkyně #ŽenyVeVede

V roce 2013 ji Pensylvánská univerzita vyprovodila bez rozloučení. Žádný večírek, jen strohé oznámení, že nedosahuje „akademických kvalit“. O deset let později sdílela Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Bez úpravy, kterou s Drewem Weissmanem v laboratoři objevila, by syntetická mRNA v těle spustila zánět a vakcíny proti covidu-19 by se nepodařilo nasadit včas. Vítejte v dalším díle mého každodenního seriálu #ZenyVeVede. V předchozích dílech jsem se věnoval vědkyním z minulého století a mohlo to tak působit, že už je pryč doba ústrků žen-vědkyň. Proto dnes sáhnu po současnoti. Katalin Karikóová (@kkariko) se narodila 17. ledna 1955 v maďarském městě Kisújszállás na Velké uherské nížině. Otec byl řezník a rodina žila v jedné místnosti vytápěné pilinami, bez tekoucí vody. V dětství se do té doby s žádnou vědkyní nesetkala, přesto se jí chtěla stát. Už ve třinácti letech jela sama přes celou zemi na letní přírodovědný tábor. Na univerzitě v Szegedu (Segedínu) vystudovala biochemii a v roce 1982 obhájila doktorát. Již tam začala pracovat s ribonukleovou kyselinou. Když laboratoři v roce 1985 došly peníze, dostala nabídku stáže na Temple University ve Filadelfii. Z komunistického Maďarska tehdy směla rodina vyvézt jen sto dolarů. S manželem, inženýrem Bélou Franciou, proto prodali auto na černém trhu a výtěžek – zhruba tisíc dolarů – zašili do plyšového medvěda dvouleté dcery Susan. (Ta mimochodem později vyhrála dvě zlaté olympijské medaile ve veslování v barvách Spojených států.) Ve Spojených státech se Karikóová pohybovala spíše na okraji akademického světa. Po působení na Temple University a krátkém pobytu v Bethesdě nastoupila v roce 1989 na lékařskou fakultu Pensylvánské univerzity (@PennMedicine) na pozici výzkumné asistentky. Šlo o nižší pozici bez nároku na definitivu (tenure), která byla závislá na grantech – a ty ona neměla. Pracovala mezi kardiology a jejím cílem bylo, aby buňky podle návodu z laboratorně vyrobené mRNA samy produkovaly léčivé bílkoviny. Messenger RNA (mRNA) je krátký přepis z DNA. Buňka podle něj složí bílkovinu a zprávu zahodí. Umělá mRNA se ale imunitnímu systému jevila jako virová infekce. Buňky umíraly a grantové komise žádosti zamítaly s tím, že nápad nemá budoucnost. V roce 1995 přišlo hned několik ran naráz. Manžel uvízl kvůli vízům v Maďarsku, jí samotné diagnostikovali nádor. Univerzita jí po pěti letech na pozici oznámila, že ji nepovýší. Mohla odejít, nebo přijmout degradaci. Zůstala. Šéf její laboratoře Elliot Barnathan brzy odešel a Karikóová se díky svému bývalému studentovi Davidu Langerovi přesunula na neurochirurgii. Stále neměla vlastní grant ani stálé místo. V roce 1997 potkala u kopírky imunologa Drewa Weissmana, který hledal vakcínu proti HIV. Ona pro změnu uměla vyrábět mRNA. Společně začali zkoumat, proč syntetická zpráva v těle bije na poplach, zatímco vlastní lidská mRNA nikoliv. Klíč ležel v transferové RNA, která obsahuje přirozeně upravené stavební kameny, mimo jiné pseudouridin. Když v laboratorní mRNA nahradili uridin touto upravenou bází, imunitní receptory TLR7 a TLR8 přestaly spouštět zánětlivou reakci. Zpráva prošla a buňka začala tvořit bílkovinu – dokonce ve větším množství než z neupravené RNA. Jejich přelomový článek vyšel v srpnu 2005 v časopise Immunity. První autorkou byla Karikóová, posledním Weissman. Prestižní časopisy totiž jejich práci předtím odmítly a ohlas byl zprvu velmi slabý. V roce 2008 vědci prokázali, že stejná úprava zvyšuje produkci bílkovin (translaci) a v živém organismu nevyvolává takzvanou interferonovou bouři. Přesně na tomto mechanismu stojí vakcíny firem Pfizer/BioNTech (@BioNTech_Group) a Moderna: lipidová nanočástice dopraví do svalu návod na spike protein, tělo si ho samo vyrobí a naučí se ho rozpoznat. Bez oné tiché, neútočné mRNA by vakcína v buňkách vyvolala silný zánět dřív, než by stihla vybudovat imunitu. Univerzita mezitím Karikóovou nadále držela mimo hlavní akademickou dráhu. Když kolem roku 2010 požádala o návrat na původní pozici, dozvěděla se, že kdo byl jednou degradován, nedosahuje „akademických kvalit“. Weissman byl v roce 2012 jmenován řádným profesorem. Ona musela v roce 2013 odejít. „Po čtyřiadvaceti letech mě vyhodili. Žádná rozlučka. Šla jsem na parkoviště a přemýšlela, co dál,“ svěřila se později Nobelově nadaci. Přijala proto nabídku Uğura Şahina z BioNTechu. Deset let pendlovala mezi německou Mohučí a Pensylvánií, zatímco její rodina zůstala v Americe. Když v roce 2020 svět potřeboval vakcínu v řádu měsíců, zachránila ho technologie popsaná v jejích studiích z let 2005 a 2008. Pensylvánská univerzita z licencí k patentům na nukleosidově modifikovanou mRNA později inkasovala přes miliardu dolarů. Karikóová získala v roce 2023 s Weissmanem Nobelovu cenu. Polovina tehdejší odměny jedenácti milionů švédských korun (zhruba 11,5 milionu korun českých) putovala na její konto. Část peněz věnovala Segedínské univerzitě na podporu mladých vědců. Dnes působí jako profesorka v Segedínu – odkud kdysi odcházela s medvědem nacpaným bankovkami – a jako externí profesorka na Pensylvánské univerzitě, která ji předtím vyhodila. V roce 2026 ji zvolili do všech tří amerických národních akademií, což je vzácná „trojkoruna“. Dodnes říká, že lidem, kteří jí ztěžovali život, vděčí za to, že musela pracovat ještě usilovněji. Matildin efekt (opomíjení žen ve vědě) v jejím případě nenabyl podoby krádeže objevu, Weissman její podíl nikdy nezpochybnil. Filtr systému byl jiný: neosobní grantový automat, který ženu bez velkého týmu a atraktivního tématu odsunul do podpůrné laboratoře, odsudek o „nedostatečných kvalitách“ a tichý vyhazov ve chvíli, kdy její kolega získal profesuru. Objev, za který vděčíme za své očkovací certifikáty, přitom vznikl v letech, kdy jí domovská instituce tvrdila, že nemá žádnou budoucnost. P.S.: Každý den sem dávám příběh o opomíjené vědkyni. Pomozte sérii #ZenyVeVede šířit – dejte like, sdílejte a sledujte @tkapler, ať vám neuteče další díl. O kom byste chtěli další článek, nebo alespoň z jakého oboru? Napište mi. #ZenyVeVede #Veda #NobelovaCena

Vánice, která rozbila atom: Skutečný příběh Lise Meitner Vánoce roku 1938. Zatímco Evropa se propadá do stínu nacismu, v malém švédském městečku Kungälv kráčí hlubokým sněhem šedesátiletá žena v těžkém kabátě. Vedle ní na běžkách jede její čtyřiatřicetiletý synovec. Nepřijeli na dovolenou. Žena v červenci jen o vlásek unikla zatčení nacistickým režimem – po březnovém anšlusu Rakouska přišla o občanství i platný pas a kolega z institutu ji navíc udal na ministerstvu. Ze dne na den ztratila domov i vlastní laboratoř. Přesto má v kapse kabátu dopis z Berlína, který během několika následujících hodin změní dějiny moderní vědy. Jmenuje se Lise Meitner. A v tento mrazivý den, s kouskem tužky na útržku papíru opřeném o zasněžený kmen, právě přišla na to, jak funguje jaderné štěpení. O šest let později za tento objev převezme Nobelovu cenu za chemii její dlouholetý kolega Otto Hahn. Sám. Její klíčový teoretický přínos zůstane v oficiálním zdůvodnění ceny opomenut. Vítejte v dalším díle mého seriálu zaměřeném na opomíjené #ZenyVeVede. Jestli se vám líbí, prosím sdílejte jej svým sledujícím. Dívka, která nesměla ani na univerzitní toaletu Lise Meitner se narodila ve Vídni v listopadu 1878 do vzdělané rodiny židovského původu. Už od dětství ji fascinovala matematika a záření. V té době však dívky v Rakousku-Uhersku nesměly oficiálně studovat veřejná gymnázia. Všechno dohnala soukromým studiem a stala se teprve druhou ženou v historii, která na Vídeňské univerzitě získala doktorát z fyziky. Jejím mentorem a inspirací byl geniální Ludwig Boltzmann. V roce 1907 odešla do Berlína, aby se učila od Maxe Plancka. V Prusku byl přístup žen k vysokoškolskému vzdělání stále tabu. Když začala spolupracovat s mladým chemikem Ottou Hahnem v Ústavu Emila Fischera, slavný chemik jí povolil vstup pouze pod přísnou podmínkou: bude pracovat výhradně v bývalé truhlářské dílně v suterénu s vlastním vchodem z ulice a nesmí vstoupit do poslucháren ani horních pater. Do budovy neměla povolený vstup ani na toaletu – musela chodit do nedaleké restaurace. Zatímco Hahn dostával plat vědce, Lise pracovala celých pět let bez nároku na honorář a žila ze skromné podpory své rodiny. Teprve v roce 1912 se stala Planckovou asistentkou a získala své první placené místo. Byla to mimořádně silná dvojice: Otto Hahn byl precizní analytický chemik, mistr v izolování i stopových množství radioaktivních prvků. Lise Meitner byla teoretická i experimentální fyzička s pronikavou matematickou intuicí, která dokázala naměřeným datům vtisknout fyzikální smysl a řád. Společně objevili prvek protaktinium a zkoumali radioaktivní záření. Lise si postupně vydobyla takové renomé, že se v roce 1926 stala první ženou s řádnou profesurou fyziky v celém Německu. Albert Einstein jí s obdivem přezdíval „naše Marie Curie“. Pak ale přišel rok 1933. Útěk s diamantovým prstenem v kapse Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byli židovští vědci hromadně zbavováni funkcí. Lise zpočátku chránilo rakouské občanství i práce v polozávislém Ústavu císaře Viléma. Věřila, že věda v Německu dokáže odolat politickému šílenství. V březnu 1938 však proběhl anšlus Rakouska. Přes noc se stala občankou Třetí říše a spadala pod norimberské rasové zákony. Hranice se pro osoby židovského původu uzavíraly, její pas byl neplatný a fanatický nacistický chemik Kurt Hess z téhož institutu ji nahlásil úřadům jako nežádoucí osobu. V červenci 1938 zorganizovali přátelé v čele s holandským fyzikem Dirkem Costerem tajnou záchrannou misi. Coster neohlášeně přijel do Berlína a doprovodil Lise do vlaku směr Nizozemsko. Na rozloučenou jí Otto Hahn vtiskl do ruky diamantový prsten po své matce – pro případ, že by bylo nutné podplatit pohraničníky. Nacistická hlídka na hranicích její neplatné doklady zkoumala, ale po napjatých minutách ji nechala projet. Lise vyvázla s deseti markami v peněžence a dvěma kufry. Přes Nizozemsko a Dánsko zamířila do švédského exilu. Ve Stockholmu získala místo v novém ústavu nobelisty Manneho Siegbahna. Ten však vůči ní zůstal rezervovaný – neposkytl jí téměř žádné vybavení, spolupracovníky ani odpovídající plat. Jediné spojení se špičkovou vědou tak představovala intenzivní korespondence s berlínskou laboratoří. Chemická záhada, která popírala fyzikální zákony V Berlíně Otto Hahn a mladý chemik Fritz Strassmann pokračovali v experimentech, které předtím naplánovali společně s Meitnerovou: ostřelovali těžké jádro uranu pomalými neutrony. Krátce před Vánocemi roku 1938 však narazili na výsledek, který nedával žádný smysl. V očekávaných rozpadových produktech nenašli těžší transurany, ale stopy barya. Baryum je však zhruba o polovinu lehčí než uran (uran má v jádře 92 protonů, baryum pouhých 56). Tehdejší fyzika považovala rozpad jádra na dva velké kusy za zhola nemožný. Předpokládalo se, že dopadající neutron může z jádra vyrazit nanejvýš malou částici (např. proton nebo jádro helia). Zmatený Hahn usedl v noci 19. prosince 1938 k psacímu stolu a poslal Lise dopis s přesným chemickým nálezem: „Naše izotopy radia se chovají jako baryum... Jako chemici bychom vlastně měli říci, že u těch nových látek nejde o radium, ale o baryum... Ale jako ‚jaderní fyzici‘ se k tomuto skoku, odporujícímu všem dosavadním poznatkům, zkrátka ještě nemůžeme odhodlat. Snad dokážeš navrhnout nějaké fantastické vysvětlení.“ Hahn věděl, že bez jejího teoretického posvěcení se chemický výsledek neodváží publikovat jako fakt. Průlom v zasněženém lese O několik dní později navštívil Lise v Kungälvu její synovec Otto Robert Frisch, talentovaný experimentální fyzik pracující v Kodani u Nielse Bohra. Během dopolední procházky mrazivou krajinou Frisch původně plánoval diskutovat o svém vlastním výzkumu, ale Lise odmítala mluvit o čemkoliv jiném než o Hahnově dopise. Znala Hahnovu analytickou pečlivost – pokud tvrdil, že chemicky prokázal baryum, nemohl to být omyl. Usedli na padlý kmen v lese a začali počítat. Lise si vybavila Bohrův kapkový model atomového jádra. Podle této představy se jádro nechová jako tuhá kulička, ale jako kapka kapaliny, jejíž tvar drží pohromadě povrchové napětí (způsobené silnou jadernou silou). Jádro uranu je však obrovské a natěsnané 92 kladně nabitými protony, které se navzájem mohutně elektrostaticky odpuzují. Povrchové napětí je u takto obřího jádra na samé hranici stability. Co když dopadající neutron kapku jen mírně rozkmitá? Jádro se protáhne do tvaru piškotu či činky. Uprostřed vznikne zaškrcení. V tu chvíli elektrické odpuzování na obou koncích převáží nad povrchovým napětím a jádro se roztrhne na dva menší fragmenty – například baryum a krypton: 56 + 36 = 92 Matematika seděla. Zůstávala však otázka: kde se vezme kinetická energie nově odmrštěných fragmentů? Lise spočítala, že elektrostatické odpuzování obou vzniklých jader musí uvolnit přibližně 200 MeV (megaelektronvoltů) na jedno jediné rozštěpené jádro. To bylo číslo v říši atomů nevídané – milionykrát převyšující jakoukoliv chemickou reakci. Odkud se tato energie vzala? Lise si z paměti vybavila hodnoty pro výpočet jaderných hmotností. Sečetla hmotnosti nově vzniklých jader a porovnala je s hmotností původního uranu. Výsledek ukázal nepatrný úbytek hmoty – nová jádra byla dohromady o zhruba pětinu hmotnosti protonu lehčí. Hmota se ztratila. Lise okamžitě použila nejslavnější rovnici světa, kterou zformuloval její přítel Albert Einstein: E = m c² Když do rovnice dosadila onen úbytek hmotnosti, vyšlo přesně: 200 MeV Vše do sebe beze zbytku zapadlo. Frisch termín pro tento děj převzal z biologie – nazval jej štěpení (nuclear fission), po vzoru dělení živé buňky. Zkreslený příběh a Matildin efekt Otto Hahn v lednu 1939 publikoval chemický nález barya v německém časopise Naturwissenschaften. Z politických důvodů v nacistickém Německu jméno Meitnerové uvést nemohl – článek s židovskou emigrantkou by byl okamžitě cenzurován. V únoru 1939 vyšla v britském časopise Nature teoretická práce Meitnerové a Frische, která celý proces poprvé fyzikálně vysvětlila, spočítala energii a pojmenovala štěpení. Světová fyzika byla v pozoru. Politická nutnost z roku 1939 se však po válce proměnila v pohodlnou legendu. Když v roce 1945 Královská švédská akademie věd udělila Nobelovu cenu za chemii za rok 1944, laureátem byl výhradně Otto Hahn. Ačkoliv Hahn jejich dlouholetou spolupráci před rokem 1938 v obecné rovině uznával, v otázce samotného štěpení po válce setrvale hájil narativ, že šlo o čistě chemický objev, na kterém fyzika neměla podíl a teoretici jej zprvu zpochybňovali. Historici vědy (zejména Ruth Lewin Sime a Elisabeth Crawford na základě odtajněných archivů Nobelovy nadace) prokázali, že švédský výbor pro chemii fyzikální rozměr objevu bagatelizoval a zásadní podíl Meitnerové ignoroval. Podle oficiálních záznamů byla Lise Meitner během svého života nominována na Nobelovu cenu celkem 49krát (30krát za fyziku, 19krát za chemii) – mimo jiné Maxem Planckem, Nielsem Bohrem či Arthurem Comptonem. Cenu nikdy nezískala. Jde o jeden z nejkřiklavějších projevů tzv. Matildina efektu v dějinách moderní vědy. „S bombou nebudu mít nic společného!“ Když spojenci zahájili přísně tajný projekt Manhattan na konstrukci atomové zbraně, Lise Meitner byla oficiálně vyzvána, aby se k vývoji v Los Alamos připojila. Její odpověď byla nekompromisní: „S bombou nebudu mít nic společného!“ Byla jednou z mála předních jaderných vědců, kteří účast na zbrani rezolutně odmítli z etických důvodů. Když po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki americký tisk senzacechtivě psal o „židovské matce atomové bomby“, která recept na zbraň vynesla z Berlína v kabelce, hluboce ji to zraňovalo. Celý zbytek života zasvětila obhajobě mírového využití jádra a etické odpovědnosti badatelů. Odkaz, který žádná cena nesmaže Lise Meitner se dočkala uznání, které je ještě vzácnější než Nobelova medaile. Zatímco nobelistů jsou stovky, stabilních i umělých chemických prvků zná periodická tabulka jen 118. V roce 1997 byl prvek s protonovým číslem 109 pojmenován na její počest: meitnerium (Mt). Je dodnes jedinou historickou ženou v dějinách, jejíž jméno nese chemický prvek zcela samostatně (Marie Curie jej v curiu sdílí s manželem Pierrem). Lise Meitner zemřela v anglické Cambridgi v říjnu 1968, krátce před svými 90. narozeninami. Její synovec Otto Frisch pro její náhrobek v Bramley vybral epitaf, který vystihuje celý její pohnutý osud: „Lise Meitner: fyzička, která nikdy neztratila své lidství.“ P.S.: Díky, že jste dočetli až sem, sdílejte prosím příběh svým sledujícím. Každý den sem píšu vedle vědeckých novinek příběh jedné opomíjené vědkyně, nezapomeňte dát sledovat @tkapler pro další. #ŽenyVeVědě #LiseMeitner #JadernáFyzika

Česká republika. Jediný stát v Evropě, kde může vrchní ředitelku strategie ministerstva dopravy a generální ředitelku ČD ...dělat vyučená švadlena 🙂 https://t.co/rJtP9q2uG3 #ČeskáRepublika #Doprava #ŽenyVeVedeni

Dana Drábová si získala respekt nejen jako odbornice na jadernou energetiku, ale také jako žena, která aktivně hájila hodnoty svobody a spravedlnosti. Do veřejného prostoru vnášela klid a rozvahu, které často představovaly protiváhu ke konfliktům a strašení. Neumím si proto představit lepší osobnost, kterou bychom měli připomínat na poštovní známce. Dana se díky tomu znovu stává poslem dobrých zpráv. #JadernáEnergetika #ŽenyVeVědě #Osobnosti

Expertka Anna Linhartová v rozhovoru upozorňuje, že ženy se o vedoucí pozice ucházejí až ve chvíli, kdy se cítí na sto procent připravené, ačkoliv jsou často schopnější než jejich mužští kolegové, což potvrzuje, že firmy s ženskými vedoucími dosahují vyšší ziskovosti a mají spokojenější zaměstnance. #ŽenyVeVedení #TrhPráce #Leadership #dobrezpravy

Marie Curie, nejznámější nositelka Nobelovy ceny, čelila během svého života mnoha tragédiím, včetně hladu, ztráty blízkých, společenské nespravedlnosti a závisti, které ji přivedly až k myšlenkám na sebevraždu, avšak i přesto neustále pracovala a inovovala, až nakonec podlehla nemoci způsobené vlastními objevem radioaktivity. #MarieCurie #ŽenyVeVědě #NobelovaCena