Search

The article describes the systematic control and pressure from Russian authorities on the residents of occupied Ukraine, which includes the enforcement of Russian citizenship and threats to access basic services, leading to an increasing sense of hopelessness and migration of Ukrainians from these areas. #ŽivotPodOkupací #RuskáKontrola #LidskáPráva (translated)

Ryan Naderi, a new Czech footballer, made his debut in the national team jersey despite still applying for Czech citizenship, and contributed to the performance against the world champions Spain, showing his energy and determination to adapt to the national team. #fotbal #reprezentace #RyanNaderi (translated)

The British police have detained a man with Iranian citizenship in connection with the preparation of a terrorist attack at the American airbase Fairford, with the investigation involving possible Iranian involvement and that of other states. #terorismus #Británie #Írán (translated)

Ruští 🇷🇺 propagandisté se nám svobodně toulají po EU 🇪🇺….tak trochu statistiky za roky 2022-2024📈👇 Krátkodobá rusákům 🇷🇺 udělená schengenská víza - 1 594 684 Rusákům 🇷🇺 udělená pobytová oprávnění v EU 🇪🇺 - 311 000 Rusáky 🇷🇺 získaná občanství ve státech EU 🇪🇺 - 72 858 Evropská komise 🇪🇺 uvádí pro rok 2025 přibližně 679 tisíc ruských žádostí a míru zamítnutí 6,4 %…..tj. 93,6% rusáků si sem pustíme. Jinak super práce @SeznamZpravy ‼️😎 https://t.co/jMY4H4t7OZ #EVROPAN #RUSKO #stats

Další den, další bizár. Ultralevicová Die Linke je podle ČT24 "středolevá" strana. Pojďme si tedy tu "středolevicovost" v krátkosti projít. Německá Die Linke prosazuje mimo jiné: • demokratický socialismus - ano, skutečně tomu tak sami říkají • úplný konec stávajícího systému založeného na kapitalismu a soukromém vlastnictví a jeho nahrazení právě demokratickým socialismem • volební právo i pro lidi bez německého občanství • rozsáhlé zestátnění a zrušení soukromého vlastnictví v klíčových sektorech (platilo by například pro bytové fondy nad 3000 bytových jednotek) • v podstatě otevřené hranice, velmi omezeně regulovanou migraci a hlavně zrušení Frontexu (Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž) a jeho nahrazení agenturou, která by zachraňovala migranty před utopením na moři místo toho, aby chránila hranice (ano, opravdu) • předělání bankovního systému tak, aby sloužil "vyššímu dobru", což zahrnuje například zákaz mnoha investičních bankovních nástrojů • další výstřednosti jako povinný čtyřdenní pracovní týden nebo částečné nahrazení policejní práce sociálními službami Opravdu nevím, co jiného by ještě musela ta strana chtít, aby ji česká veřejnoprávní média byla ochotna označit za ultralevici. Předpokládám, že dokud nebudou chtít věšet kapitalisty veřejně na náměstích, budou v očích ČT24 nadále "středoleví". Kdyby chtěl někdo provozovat placenou službu, která by uváděla nesmysly publikované českými veřejnoprávními médii na pravou míru, myslím, že by se to mohlo docela chytnout. #politika #DieLinke #sociálníjustice

Volby v Berlíně vyhrála dle průzkumů Die Linke (strana mj. prosazující otevřenou migrační politiku, odzbrojení policie, rozsáhlé vyvlastňování, volební právo bez občanství, atd.). Budou média hrát fér a označovat za „extrémní“ i tuto stranu? Nebo se mnohá z nich zase budou pokrytecky tvářit, že extremismus nalevo neexistuje? #Volby #Berlín #DieLinke

Proti izraelským dokumentaristům Ráchel Szor a Juvalu Abrahamovi se doma zvedla mocná vlna nenávisti. Za jejich film NAZA hyperkritický vůči postupu IDF v Gaze je nazývají zrádci a volají po sebrání občanství. Film jsem zatím neviděl, útoky se vší rozhodností odsuzuji. Izrael #Izrael #Zrádci #Documentary #IL

Podle Bildu by Ryan Naderi, 23letý útočník Glasgow Rangers narozený v Drážďanech, mohl brzy obléknout dres české reprezentace. O možnosti reprezentovat Česko už s ním měl jednat Pavel Nedvěd. Naderi má českou matku i české občanství, v Praze se nyní údajně řeší vystavení pasu. Objevit by se tak mohl už v páteční nominaci. #fotbal #českáreprezentace #Rangers

Saddám Husajn v září 1975 řekl arabskému časopisu Usbu al-Arabi, že chce vyrobit jadernou bombu. Jeho hlavní cíl? Izrael. O dva měsíce později, 18. listopadu 1975, podepsal Bagdád s Francouzi smlouvu na výstavbu jaderného reaktoru Osirak. Jedno z jejích ustanovení zakazovalo lidem „židovské rasy nebo vyznání“ pracovat na reaktorech ve Francii i v Iráku. Zákaz platil pro Izraelce, francouzské Židy i osoby s dvojím občanstvím. Paříž tuto podmínku přijala. Už první jaderné palivo, které se Francie zavázala Saddámovi dodat, bylo vhodné k výrobě jaderných zbraní. Projekt směřoval k výrobě plutonia. Osirak nikdy nebyl civilním zařízením, které by „později mohlo být zneužito k vojenským účelům“. Šlo o zbrojní program s obchodní smlouvou, která Židům zakazovala na projektu pracovat. Saddám ale bombu nezískal. Dne 7. června 1981 Izrael reaktor zničil ještě před zahájením štěpné řetězové reakce. OSN útok odsoudila. Rozhovor z roku 1975 téměř nikdo necitoval. Ustanovení smlouvy o vyloučení Židů téměř nikdo nečetl. Rozhovor byl v arabštině. Smlouva ve francouzštině. Útok v hebrejštině. Od @CptAllenHistory #SaddámHusajn #jadernézbraně #Izrael

Rozdíl mezi dnešním Polskem a ČR nemůže ilustrovat nic lépe, než osoby ministrů zahraničí. 🇵🇱R. Sikorski, absolvent Oxfordu se zkušeností z Afghánistánu, autor řady citovaných publikací, světově uznávaný politik a novinář, přednášející na Harvardu, držitel mnoha řádů a pravděpodobný budoucí šéf NATO, držitel britského občanství (manželka světoznámá americká politoložka Anne Applebaumová), vs. 🇨🇿P. Macinka s prapodivným vzděláním a špatnou angličtinou, jehož nejvyšší dosaženou profesní metou je pozice poskoka v obskurním Institutu Václava Klause. #Polsko #ČeskáRepublika #politika

Tichá revoluce na Golanech. Až do 7/10 se drtivá většina drúzů pod izraelskou nadvládou identifikovalo jako Syřané. Po útoku Hizballáhu, který zabil 12 dětí, a masakru 2 tis. drúzů vládními silami Damašku se jich 40 % přihlásilo k izraelskému občanství. https://t.co/5hP39irofB #Golany #Druzi #Hizballáh #IL #SY

🇮🇱🎬 Izraelský ministr kultury pohrozil odebráním občanství filmařům spojeným s dokumentem NAZA o válce v Gaze. Film po ocenění na festivalu v Benátkách zamíří podle autorů i do izraelské distribuce. Už teď se stal novým bodem ostrého domácího politického sporu. Dokument vychází #Izrael #kultura #politika #IL

Pětadvacetiletý Karel Kryl si 9. září 1969 sbalil jízdenku od Čedoku, dvě gramodesky a zásnubní prsten. Mířil na písničkářský festival na zřícenině hradu Waldeck v západoněmeckém Hunsrücku. Měl se vrátit za čtrnáct dní. Nevrátil se dvacet let. Rozhodnutí padlo až tam. Podle dochovaných papírů z Národního archivu se k azylu odhodlal teprve v cizině. Doma nechal skoro všechno: rodinu, věci i přítelkyni Helenu Landovskou, sestru herce Pavla Landovského. Rodičům napsal větu, která zní skoro jako ukolébavka a zároveň jako výmluvu před sebou samým: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma.“ Nebylo. Německy neuměl. Práci neměl. Posluchače taky ne. Měřil sto padesát osm centimetrů. Kytara mu sahala skoro k ramenům. Přesto z něj už před odjezdem byl „národní tragéd“, jak si později sám říkal. Rodina knihtiskařů z Nového Jičína přišla v roce 1950 o tiskárnu. Stroje komunisté rozbili před očima šestiletého chlapce a odvezli do šrotu. Z keramické školy v Bechyni a vojny v Dobřanech se vynořil básník, který psal tak ostře, že režimu nezbylo než ho umlčet. Píseň *Bratříčku, zavírej vrátka* spadla podle jeho vlastních slov „z nebe“ v noci po 21. srpnu 1968. Viděl v Jičíně dva kluky s hlavami v dlaních. Deska stejného jména vyšla začátkem roku 1969 u Pantonu, protože Supraphon ji odmítl. Na obálce byly fotografie Josefa Koudelky. Režim zbývající náklad nechal rozřezat cirkulárkou. V hitparádě *Čtrnáct na houpačce* Českého rozhlasu (@CRozhlas) *Bratříček* nejdřív skončil druhý, pak vyhrál. Pak zakázali píseň i pořad. Po prvním výročí okupace v srpnu 1969 zasáhly na Václavském náměstí Lidové milice. Krylovy koncerty se rušily jeden za druhým. Festival na Waldecku, poslední ze série *Chanson Folklore International*, byl tehdy jednou z mála cest ven. Po dvou týdnech požádal ve Spolkové republice Německo o politický azyl. Usadil se v Mnichově, kterému říkal Mníšek pod Alpou. Žil skromně, studoval dějiny umění a žurnalistiku, koncertoval pro krajany. Pro Rádio Svobodná Evropa (@RFERLPress) nejdřív pracoval jako externista, od roku 1983 jako řádný redaktor. Vedl i sportovní relace a vlastní okénko *Krylologie*. Německé občanství si nikdy nevzal, protože by se musel vzdát československého. Alba *Rakovina*, *Maškary* a *Karavana mraků* se do republiky pašovala v obalech od operet. Lidé je kopírovali na magnetofonech. Za šíření jeho písní padly u nás i dva nepodmíněné tresty vězení. Režim na něj přes hranici nedosáhl. Písně ano. Domů se podíval až 30. listopadu 1989, na pohřeb matky. Týden v rozjetém převratu označil za nejhezčí týden života. Pak přišlo zklamání z porevoluční politiky, z rozdělení Československa, z toho, že se nikdy nesešel s Václavem Havlem. Napsal *Demokracii*. Zůstal nepohodlný i ve svobodě. V roce 1991 stál v pražské Lucerně. Koncert k desce *Maškary*, hostem Ivan Hoffman. Pro mě jediný koncert, na kterém jsem kdy byl. Stál jsem hned u pódia s minikazeťákem a nahrával. Znal jsem nazpaměť všechny jeho písně. On na jevišti pořád vypadal jako člověk, kterému kytara přerostla přes hlavu, a přitom zaplnil sál tak, že z něj nebylo úniku. 3. března 1994 ho v Mnichově zabil infarkt. Bylo mu devětačtyřicet. Dva dny předtím ještě stihl Prahu. Zádušní mši sloužil přítel, břevnovský arciopat Anastáz Opasek. Před klášterem se tísnily čtyři tisíce lidí. Leží na Břevnovském hřbitově. Od toho zářijového rána s jízdenkou od Čedoku uplynulo přesně sedmapadesát let. Pásy se rozřezaly, hranice zmizely, magnetofony zestárly. Kazetu z koncertu u pódia v Lucerně mi ukradli vykradači bytů, které předtím pustili po Havlově amnestii. Písně nezestárly. Stále platí to, co Kryl věděl už v pětadvaceti: slovo, které se nedá zakázat cirkulárkou, přežije i toho, kdo ho napsal. P.S.: Byl Kryl i vaším idolem, nebo jste k němu přišli až později? Napište, která jeho píseň vám zůstala v hlavě. Každý den sem dávám aspoň jeden příběh, který stojí za to si znát. Like, komentář, sdílení, bookmark a follow, ať vám ten další neuteče. #KarelKryl #Hudba #ČeskáHistorie

Vánice, která rozbila atom: Skutečný příběh Lise Meitner Vánoce roku 1938. Zatímco Evropa se propadá do stínu nacismu, v malém švédském městečku Kungälv kráčí hlubokým sněhem šedesátiletá žena v těžkém kabátě. Vedle ní na běžkách jede její čtyřiatřicetiletý synovec. Nepřijeli na dovolenou. Žena v červenci jen o vlásek unikla zatčení nacistickým režimem – po březnovém anšlusu Rakouska přišla o občanství i platný pas a kolega z institutu ji navíc udal na ministerstvu. Ze dne na den ztratila domov i vlastní laboratoř. Přesto má v kapse kabátu dopis z Berlína, který během několika následujících hodin změní dějiny moderní vědy. Jmenuje se Lise Meitner. A v tento mrazivý den, s kouskem tužky na útržku papíru opřeném o zasněžený kmen, právě přišla na to, jak funguje jaderné štěpení. O šest let později za tento objev převezme Nobelovu cenu za chemii její dlouholetý kolega Otto Hahn. Sám. Její klíčový teoretický přínos zůstane v oficiálním zdůvodnění ceny opomenut. Vítejte v dalším díle mého seriálu zaměřeném na opomíjené #ZenyVeVede. Jestli se vám líbí, prosím sdílejte jej svým sledujícím. Dívka, která nesměla ani na univerzitní toaletu Lise Meitner se narodila ve Vídni v listopadu 1878 do vzdělané rodiny židovského původu. Už od dětství ji fascinovala matematika a záření. V té době však dívky v Rakousku-Uhersku nesměly oficiálně studovat veřejná gymnázia. Všechno dohnala soukromým studiem a stala se teprve druhou ženou v historii, která na Vídeňské univerzitě získala doktorát z fyziky. Jejím mentorem a inspirací byl geniální Ludwig Boltzmann. V roce 1907 odešla do Berlína, aby se učila od Maxe Plancka. V Prusku byl přístup žen k vysokoškolskému vzdělání stále tabu. Když začala spolupracovat s mladým chemikem Ottou Hahnem v Ústavu Emila Fischera, slavný chemik jí povolil vstup pouze pod přísnou podmínkou: bude pracovat výhradně v bývalé truhlářské dílně v suterénu s vlastním vchodem z ulice a nesmí vstoupit do poslucháren ani horních pater. Do budovy neměla povolený vstup ani na toaletu – musela chodit do nedaleké restaurace. Zatímco Hahn dostával plat vědce, Lise pracovala celých pět let bez nároku na honorář a žila ze skromné podpory své rodiny. Teprve v roce 1912 se stala Planckovou asistentkou a získala své první placené místo. Byla to mimořádně silná dvojice: Otto Hahn byl precizní analytický chemik, mistr v izolování i stopových množství radioaktivních prvků. Lise Meitner byla teoretická i experimentální fyzička s pronikavou matematickou intuicí, která dokázala naměřeným datům vtisknout fyzikální smysl a řád. Společně objevili prvek protaktinium a zkoumali radioaktivní záření. Lise si postupně vydobyla takové renomé, že se v roce 1926 stala první ženou s řádnou profesurou fyziky v celém Německu. Albert Einstein jí s obdivem přezdíval „naše Marie Curie“. Pak ale přišel rok 1933. Útěk s diamantovým prstenem v kapse Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byli židovští vědci hromadně zbavováni funkcí. Lise zpočátku chránilo rakouské občanství i práce v polozávislém Ústavu císaře Viléma. Věřila, že věda v Německu dokáže odolat politickému šílenství. V březnu 1938 však proběhl anšlus Rakouska. Přes noc se stala občankou Třetí říše a spadala pod norimberské rasové zákony. Hranice se pro osoby židovského původu uzavíraly, její pas byl neplatný a fanatický nacistický chemik Kurt Hess z téhož institutu ji nahlásil úřadům jako nežádoucí osobu. V červenci 1938 zorganizovali přátelé v čele s holandským fyzikem Dirkem Costerem tajnou záchrannou misi. Coster neohlášeně přijel do Berlína a doprovodil Lise do vlaku směr Nizozemsko. Na rozloučenou jí Otto Hahn vtiskl do ruky diamantový prsten po své matce – pro případ, že by bylo nutné podplatit pohraničníky. Nacistická hlídka na hranicích její neplatné doklady zkoumala, ale po napjatých minutách ji nechala projet. Lise vyvázla s deseti markami v peněžence a dvěma kufry. Přes Nizozemsko a Dánsko zamířila do švédského exilu. Ve Stockholmu získala místo v novém ústavu nobelisty Manneho Siegbahna. Ten však vůči ní zůstal rezervovaný – neposkytl jí téměř žádné vybavení, spolupracovníky ani odpovídající plat. Jediné spojení se špičkovou vědou tak představovala intenzivní korespondence s berlínskou laboratoří. Chemická záhada, která popírala fyzikální zákony V Berlíně Otto Hahn a mladý chemik Fritz Strassmann pokračovali v experimentech, které předtím naplánovali společně s Meitnerovou: ostřelovali těžké jádro uranu pomalými neutrony. Krátce před Vánocemi roku 1938 však narazili na výsledek, který nedával žádný smysl. V očekávaných rozpadových produktech nenašli těžší transurany, ale stopy barya. Baryum je však zhruba o polovinu lehčí než uran (uran má v jádře 92 protonů, baryum pouhých 56). Tehdejší fyzika považovala rozpad jádra na dva velké kusy za zhola nemožný. Předpokládalo se, že dopadající neutron může z jádra vyrazit nanejvýš malou částici (např. proton nebo jádro helia). Zmatený Hahn usedl v noci 19. prosince 1938 k psacímu stolu a poslal Lise dopis s přesným chemickým nálezem: „Naše izotopy radia se chovají jako baryum... Jako chemici bychom vlastně měli říci, že u těch nových látek nejde o radium, ale o baryum... Ale jako ‚jaderní fyzici‘ se k tomuto skoku, odporujícímu všem dosavadním poznatkům, zkrátka ještě nemůžeme odhodlat. Snad dokážeš navrhnout nějaké fantastické vysvětlení.“ Hahn věděl, že bez jejího teoretického posvěcení se chemický výsledek neodváží publikovat jako fakt. Průlom v zasněženém lese O několik dní později navštívil Lise v Kungälvu její synovec Otto Robert Frisch, talentovaný experimentální fyzik pracující v Kodani u Nielse Bohra. Během dopolední procházky mrazivou krajinou Frisch původně plánoval diskutovat o svém vlastním výzkumu, ale Lise odmítala mluvit o čemkoliv jiném než o Hahnově dopise. Znala Hahnovu analytickou pečlivost – pokud tvrdil, že chemicky prokázal baryum, nemohl to být omyl. Usedli na padlý kmen v lese a začali počítat. Lise si vybavila Bohrův kapkový model atomového jádra. Podle této představy se jádro nechová jako tuhá kulička, ale jako kapka kapaliny, jejíž tvar drží pohromadě povrchové napětí (způsobené silnou jadernou silou). Jádro uranu je však obrovské a natěsnané 92 kladně nabitými protony, které se navzájem mohutně elektrostaticky odpuzují. Povrchové napětí je u takto obřího jádra na samé hranici stability. Co když dopadající neutron kapku jen mírně rozkmitá? Jádro se protáhne do tvaru piškotu či činky. Uprostřed vznikne zaškrcení. V tu chvíli elektrické odpuzování na obou koncích převáží nad povrchovým napětím a jádro se roztrhne na dva menší fragmenty – například baryum a krypton: 56 + 36 = 92 Matematika seděla. Zůstávala však otázka: kde se vezme kinetická energie nově odmrštěných fragmentů? Lise spočítala, že elektrostatické odpuzování obou vzniklých jader musí uvolnit přibližně 200 MeV (megaelektronvoltů) na jedno jediné rozštěpené jádro. To bylo číslo v říši atomů nevídané – milionykrát převyšující jakoukoliv chemickou reakci. Odkud se tato energie vzala? Lise si z paměti vybavila hodnoty pro výpočet jaderných hmotností. Sečetla hmotnosti nově vzniklých jader a porovnala je s hmotností původního uranu. Výsledek ukázal nepatrný úbytek hmoty – nová jádra byla dohromady o zhruba pětinu hmotnosti protonu lehčí. Hmota se ztratila. Lise okamžitě použila nejslavnější rovnici světa, kterou zformuloval její přítel Albert Einstein: E = m c² Když do rovnice dosadila onen úbytek hmotnosti, vyšlo přesně: 200 MeV Vše do sebe beze zbytku zapadlo. Frisch termín pro tento děj převzal z biologie – nazval jej štěpení (nuclear fission), po vzoru dělení živé buňky. Zkreslený příběh a Matildin efekt Otto Hahn v lednu 1939 publikoval chemický nález barya v německém časopise Naturwissenschaften. Z politických důvodů v nacistickém Německu jméno Meitnerové uvést nemohl – článek s židovskou emigrantkou by byl okamžitě cenzurován. V únoru 1939 vyšla v britském časopise Nature teoretická práce Meitnerové a Frische, která celý proces poprvé fyzikálně vysvětlila, spočítala energii a pojmenovala štěpení. Světová fyzika byla v pozoru. Politická nutnost z roku 1939 se však po válce proměnila v pohodlnou legendu. Když v roce 1945 Královská švédská akademie věd udělila Nobelovu cenu za chemii za rok 1944, laureátem byl výhradně Otto Hahn. Ačkoliv Hahn jejich dlouholetou spolupráci před rokem 1938 v obecné rovině uznával, v otázce samotného štěpení po válce setrvale hájil narativ, že šlo o čistě chemický objev, na kterém fyzika neměla podíl a teoretici jej zprvu zpochybňovali. Historici vědy (zejména Ruth Lewin Sime a Elisabeth Crawford na základě odtajněných archivů Nobelovy nadace) prokázali, že švédský výbor pro chemii fyzikální rozměr objevu bagatelizoval a zásadní podíl Meitnerové ignoroval. Podle oficiálních záznamů byla Lise Meitner během svého života nominována na Nobelovu cenu celkem 49krát (30krát za fyziku, 19krát za chemii) – mimo jiné Maxem Planckem, Nielsem Bohrem či Arthurem Comptonem. Cenu nikdy nezískala. Jde o jeden z nejkřiklavějších projevů tzv. Matildina efektu v dějinách moderní vědy. „S bombou nebudu mít nic společného!“ Když spojenci zahájili přísně tajný projekt Manhattan na konstrukci atomové zbraně, Lise Meitner byla oficiálně vyzvána, aby se k vývoji v Los Alamos připojila. Její odpověď byla nekompromisní: „S bombou nebudu mít nic společného!“ Byla jednou z mála předních jaderných vědců, kteří účast na zbrani rezolutně odmítli z etických důvodů. Když po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki americký tisk senzacechtivě psal o „židovské matce atomové bomby“, která recept na zbraň vynesla z Berlína v kabelce, hluboce ji to zraňovalo. Celý zbytek života zasvětila obhajobě mírového využití jádra a etické odpovědnosti badatelů. Odkaz, který žádná cena nesmaže Lise Meitner se dočkala uznání, které je ještě vzácnější než Nobelova medaile. Zatímco nobelistů jsou stovky, stabilních i umělých chemických prvků zná periodická tabulka jen 118. V roce 1997 byl prvek s protonovým číslem 109 pojmenován na její počest: meitnerium (Mt). Je dodnes jedinou historickou ženou v dějinách, jejíž jméno nese chemický prvek zcela samostatně (Marie Curie jej v curiu sdílí s manželem Pierrem). Lise Meitner zemřela v anglické Cambridgi v říjnu 1968, krátce před svými 90. narozeninami. Její synovec Otto Frisch pro její náhrobek v Bramley vybral epitaf, který vystihuje celý její pohnutý osud: „Lise Meitner: fyzička, která nikdy neztratila své lidství.“ P.S.: Díky, že jste dočetli až sem, sdílejte prosím příběh svým sledujícím. Každý den sem píšu vedle vědeckých novinek příběh jedné opomíjené vědkyně, nezapomeňte dát sledovat @tkapler pro další. #ŽenyVeVědě #LiseMeitner #JadernáFyzika