Search

🗣️ Tomio Okamura tvrdí, že cestovku pro plyšáky vymyslela Česká televize. ❌ To je Nepravda. Autorem nápadu byl Marek Hlávka; pořad Den D mu pomohl získat investory. Televize projekt představila, nevymyslela. Vydávat cestovku za pouhou televizní zábavu je zavádějící: Okamura i Dana Bérová do projektu vložili každý 150 000 Kč. Nešlo jen o vystupování před kamerou, ale o podnikatelskou investici. 🗣️🚧 Nejlepší protiargument poskytl sám Okamura už v roce 2010: „I když to zní jako legrace, jde o seriózní obchod.“ Tehdy veřejně propagoval placené zájezdy pro plyšáky, nikoli pouhou scénku pro pobavení diváků. ‼️🚧 Milion japonských a desetitisíce čínských turistů? S těmi čísly je to složité. Těžko to prokážete jsko kež, nebo pravdu. Euro už v roce 2002 psalo o přibližně 35 tisících japonských klientů ročně. ⁉️ 💰 Jak je to s tím byznysem Okamury pro japonské a čínské turisty? ⁉️🇯🇵🇨🇳 Nebylo to tak, že japonské a čínské turisty sehnaly cestovky v Číně a Japonsku a Okamura jim v Česku pouze připravil program a zajistil ubytování? 🗣️ Okamura sám v roce 2011 vysvětloval, že zájezdy zahraničním turistům přímo neprodává: jeho zákazníky jsou cestovní kanceláře, které si objednávají služby pro své klienty. 🗣️ Jeho vlastní slova: „Co se týče zahraničních turistů, nejsme cestovní kancelář, která by přímo prodávala lidem zájezdy.“ Tím sám rozlišil prodej zájezdu turistovi od dodávání služeb zahraniční cestovce. ⁉️ Kdo tedy pracoval s turisty? O asijských a amerických cestovkách Okamura řekl: „Jejich záležitostí je tvorba zájezdů a práce s jednotlivým klientem. Mými klienty jsou pak tyto cestovní kanceláře.“ ℹ️👤 Zjednodušeně: zahraniční cestovka sestaví a prodá zájezd, místní partner zajistí služby v cílové zemi. Okamura svůj byznys nazval „velkoobchod s evropským cestovním ruchem“; zmiňoval ubytování, jídlo, průvodce i vstupenky. U české Miki Travel to Aktuálně popsalo ještě přesněji: servis pro turisty posílané mateřskou skupinou. Česká firma podle článku sama nesjednávala kontrakty s japonskou klientelou, ale najímala průvodce a objednávala hotely či restaurace. U Miki Travel je nutné odlišit řízení od vlastnictví. Podle rozboru z roku 2017 byl Okamura jednatelem, zatímco vlastníkem byla britská Group Miki Holding Limited. ⁉️🇨🇳A čínští turisté? Okamura popisoval tento model obecně pro asijské cestovky, takže odpovídá i této části otázky. Rozhovor však nejmenuje konkrétní čínské prodejce ani smlouvy; tvrdit, že známe cestu každého klienta, by bylo přehnané. „Dovezl jsem milion turistů“ proto není totéž jako „osobně jsem je získal a prodal jim zájezdy“. Sám Okamura používal slovo „přivezete“ i pro tento servisní model. Výrok může být obchodní zkratkou, nikoli důkazem osobního získání milionu zákazníků. 🗣️✅ Tomio Okamura by spíš měl říct: „Podílel jsem se na zajišťování pobytů klientů zahraničních cestovek.“ Ani údaj o 80 tisících klientů ročně z rozhovoru neříká nic o milionu Japonců. #cestování #byznys #Okamura

Něco k tomu vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku. Přijde mi, že část našich liberálních spoluobčanů vůbec nechápe podstatu problému. Vítězství AfD je důsledkem frustrace a zoufalosti německých voličů ze stavu, do jakého se Německo dostalo (a nejenom Německo, ale většina západní a jižní Evropy), nejde o to, že by to byla dobrá politická strana, není to dobrá politická strana, ale bohužel jediná, která ty problémy pojmenovává a slibuje zčásti nerealistická řešení. Pro Čecha, který nikdy nežil mimo ČR, je to nepochopitelná/nepřenosná zkušenost (takže se to týká naprosté většiny našich spoluobčanů včetně těch liberálních). V ČR žijeme v podstatě ve velmi homogenní společnosti, naši imigranti jsou z většiny Slované ze sousedních zemí (UKR, SK, PL), mají stejnou barvu kůže (má to výhodu, že nikoho na první pohled netriggerují), kulturu, jazyk, náboženství, hodnoty, návyky, rozdíly oproti nám minimální. K tomu ještě Vietnamci, kteří vypadají jinak a jsou z úplně jiného kulturního prostředí, ale jejich migrace je čistě ekonomická, mimořádně pracovití, zátěž pro sociální systém minimální, neagresivní, nechtějí problémy, v rámci férovosti trochu kriminalita v drogové oblasti, ale stejně to jde většinou na export, takže pro ČR win :)) U nás na Teplákovsku máme několik tisíc (!) migrantů z Mongolska a s těmi už jsou trochu trable, nenazval bych to žádanou migrací. Nechtějí se moc asimilovat, neumí a neučí se česky, jsou takoví agresivnější (válečníci), hluční, naštěstí se mydlej jen mezi sebou, jejich děti-kluci mají problém respektovat obecně ženy, i učitelky ve škole, atd. Nic moc, ale není to vyloženě společenská tragédie. Teď k pointě. Německo už nelze nazvat homogenním prostředím a Němci toho mají plné zuby. Trávil jsem v roce 2019 celé léto v Kalifornii (Hermosa Beach), hodný kamarád mi půjčil bejvák v první lajně u moře v nóbl čtvrti pro jedničkáře, takové Beverly Hills u moře, životní zážitek, doteď jsem mu za tu možnost a laskavost vděčný. V té čtvrti žilo 99,1 % bělochů a 0,9 % černochů (většinou lidé jako třeba hráči LA Lakers a podobně, je to velmi drahá oblast). Na Hermose je neuvěřitelně pozitivní vibe, velmi slušní a ohleduplní lidé, auta pouštějí chodce, všude čisto, klid, nikdo neflexí, nedělá bordel, minimum bezďáků (pokud se nějaký objeví, tak ho prý policajti odvezou do jiného města, haha), fantastické počasí, fakt jedno z nejlepších míst pro život na světě, ale také velmi, velmi drahé, násobně dražší než třeba Marbella. Oproti Marbelle ale velmi vysoká bezpečnost a minimum kriminality. V té době, když jsem tam byl, tak byla Hermosa v podstatě nad mé tehdejší poměry, dodělával jsem nákladnou rekonstrukci bytového domu, neměl jsem moc volných peněz, tak jsem šetřil. Mimo jiné jsem chodil skoro denně na jídlo do fastfoodu El Pollo Loco, což je hrozně dobrý řetězec na latinos grilovaná kuřata + fazole + zelenina, zdravé, chutné, levné. Bylo to asi hodinu pěšky od domu, kde jsem žil, doslova na rozhraní luxusní části městečka Manhattan Beach a ghetto části (rozdělovala to legendární Pacific Coast Highway). Do El Pollo Loco chodili především ghetto lidi. Jak jsem tam chodil často, tak jsem si všimnul, že zhruba při každé mojí 2. až 3. návštěvě proběhl v restauraci nějaký konflikt, někdy pouze verbální, někdy i fyzický. Hosté se buď velmi hlasitě hádali, nebo se dokonce prali mezi sebou nebo i s personálem restaurace. Vždy konflikt vyvolali černoši. Bejt holka nebo útlocitnej, přestanu tam chodit. Pro mě to byl šok, s takovým jednáním se v ČR vůbec nesetkávám, a ještě větší šok byl, jak často se to tam dělo. Plus kontrast s tím, jak to fungovalo a jak se chovali lidé ve čtvrti, ve které jsem žil, doslova pár kilometrů od restaurace. Ale zpět do Evropy. Léto teď trávím v Lotyšsku. Spíš chudší země EU, velmi homogenní obyvatelstvo, vysoká bezpečnost/nízká násilná i obecná kriminalita. Lidé vychovaní, k tomu introvertní, velmi čistotní (nikde není bordel), ohleduplní, radost v takovém prostředí žít. K tomu nemusím vůbec přemýšlet o osobní bezpečnosti nebo o tom, jestli mi někdo vykrade auto. Nepochybuju, že v takovém prostředí chce každý z nás žít. A právě o tohle Německo, Francie, Belgie, Nizozemí, Španělsko a Itálie přicházejí. Ty země se stávají nebezpečnými, násilná kriminalita roste, k tomu drancování sociálního státu. Stojí za tím prokazatelně (viz statistiky) migranti z Afriky a Blízkého východu. Jiná kultura, jiné návyky, jiné hodnoty, jiné náboženství, pro Evropu nežádoucí, čistě negativní hodnota, ekonomická zátěž. Klidně tomu říkejte rasismus nebo xenofobie, Němcům prostě dochází trpělivost a já se jim nedivím. #AfD #migrace #společnost

Vánice, která rozbila atom: Skutečný příběh Lise Meitner Vánoce roku 1938. Zatímco Evropa se propadá do stínu nacismu, v malém švédském městečku Kungälv kráčí hlubokým sněhem šedesátiletá žena v těžkém kabátě. Vedle ní na běžkách jede její čtyřiatřicetiletý synovec. Nepřijeli na dovolenou. Žena v červenci jen o vlásek unikla zatčení nacistickým režimem – po březnovém anšlusu Rakouska přišla o občanství i platný pas a kolega z institutu ji navíc udal na ministerstvu. Ze dne na den ztratila domov i vlastní laboratoř. Přesto má v kapse kabátu dopis z Berlína, který během několika následujících hodin změní dějiny moderní vědy. Jmenuje se Lise Meitner. A v tento mrazivý den, s kouskem tužky na útržku papíru opřeném o zasněžený kmen, právě přišla na to, jak funguje jaderné štěpení. O šest let později za tento objev převezme Nobelovu cenu za chemii její dlouholetý kolega Otto Hahn. Sám. Její klíčový teoretický přínos zůstane v oficiálním zdůvodnění ceny opomenut. Vítejte v dalším díle mého seriálu zaměřeném na opomíjené #ZenyVeVede. Jestli se vám líbí, prosím sdílejte jej svým sledujícím. Dívka, která nesměla ani na univerzitní toaletu Lise Meitner se narodila ve Vídni v listopadu 1878 do vzdělané rodiny židovského původu. Už od dětství ji fascinovala matematika a záření. V té době však dívky v Rakousku-Uhersku nesměly oficiálně studovat veřejná gymnázia. Všechno dohnala soukromým studiem a stala se teprve druhou ženou v historii, která na Vídeňské univerzitě získala doktorát z fyziky. Jejím mentorem a inspirací byl geniální Ludwig Boltzmann. V roce 1907 odešla do Berlína, aby se učila od Maxe Plancka. V Prusku byl přístup žen k vysokoškolskému vzdělání stále tabu. Když začala spolupracovat s mladým chemikem Ottou Hahnem v Ústavu Emila Fischera, slavný chemik jí povolil vstup pouze pod přísnou podmínkou: bude pracovat výhradně v bývalé truhlářské dílně v suterénu s vlastním vchodem z ulice a nesmí vstoupit do poslucháren ani horních pater. Do budovy neměla povolený vstup ani na toaletu – musela chodit do nedaleké restaurace. Zatímco Hahn dostával plat vědce, Lise pracovala celých pět let bez nároku na honorář a žila ze skromné podpory své rodiny. Teprve v roce 1912 se stala Planckovou asistentkou a získala své první placené místo. Byla to mimořádně silná dvojice: Otto Hahn byl precizní analytický chemik, mistr v izolování i stopových množství radioaktivních prvků. Lise Meitner byla teoretická i experimentální fyzička s pronikavou matematickou intuicí, která dokázala naměřeným datům vtisknout fyzikální smysl a řád. Společně objevili prvek protaktinium a zkoumali radioaktivní záření. Lise si postupně vydobyla takové renomé, že se v roce 1926 stala první ženou s řádnou profesurou fyziky v celém Německu. Albert Einstein jí s obdivem přezdíval „naše Marie Curie“. Pak ale přišel rok 1933. Útěk s diamantovým prstenem v kapse Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byli židovští vědci hromadně zbavováni funkcí. Lise zpočátku chránilo rakouské občanství i práce v polozávislém Ústavu císaře Viléma. Věřila, že věda v Německu dokáže odolat politickému šílenství. V březnu 1938 však proběhl anšlus Rakouska. Přes noc se stala občankou Třetí říše a spadala pod norimberské rasové zákony. Hranice se pro osoby židovského původu uzavíraly, její pas byl neplatný a fanatický nacistický chemik Kurt Hess z téhož institutu ji nahlásil úřadům jako nežádoucí osobu. V červenci 1938 zorganizovali přátelé v čele s holandským fyzikem Dirkem Costerem tajnou záchrannou misi. Coster neohlášeně přijel do Berlína a doprovodil Lise do vlaku směr Nizozemsko. Na rozloučenou jí Otto Hahn vtiskl do ruky diamantový prsten po své matce – pro případ, že by bylo nutné podplatit pohraničníky. Nacistická hlídka na hranicích její neplatné doklady zkoumala, ale po napjatých minutách ji nechala projet. Lise vyvázla s deseti markami v peněžence a dvěma kufry. Přes Nizozemsko a Dánsko zamířila do švédského exilu. Ve Stockholmu získala místo v novém ústavu nobelisty Manneho Siegbahna. Ten však vůči ní zůstal rezervovaný – neposkytl jí téměř žádné vybavení, spolupracovníky ani odpovídající plat. Jediné spojení se špičkovou vědou tak představovala intenzivní korespondence s berlínskou laboratoří. Chemická záhada, která popírala fyzikální zákony V Berlíně Otto Hahn a mladý chemik Fritz Strassmann pokračovali v experimentech, které předtím naplánovali společně s Meitnerovou: ostřelovali těžké jádro uranu pomalými neutrony. Krátce před Vánocemi roku 1938 však narazili na výsledek, který nedával žádný smysl. V očekávaných rozpadových produktech nenašli těžší transurany, ale stopy barya. Baryum je však zhruba o polovinu lehčí než uran (uran má v jádře 92 protonů, baryum pouhých 56). Tehdejší fyzika považovala rozpad jádra na dva velké kusy za zhola nemožný. Předpokládalo se, že dopadající neutron může z jádra vyrazit nanejvýš malou částici (např. proton nebo jádro helia). Zmatený Hahn usedl v noci 19. prosince 1938 k psacímu stolu a poslal Lise dopis s přesným chemickým nálezem: „Naše izotopy radia se chovají jako baryum... Jako chemici bychom vlastně měli říci, že u těch nových látek nejde o radium, ale o baryum... Ale jako ‚jaderní fyzici‘ se k tomuto skoku, odporujícímu všem dosavadním poznatkům, zkrátka ještě nemůžeme odhodlat. Snad dokážeš navrhnout nějaké fantastické vysvětlení.“ Hahn věděl, že bez jejího teoretického posvěcení se chemický výsledek neodváží publikovat jako fakt. Průlom v zasněženém lese O několik dní později navštívil Lise v Kungälvu její synovec Otto Robert Frisch, talentovaný experimentální fyzik pracující v Kodani u Nielse Bohra. Během dopolední procházky mrazivou krajinou Frisch původně plánoval diskutovat o svém vlastním výzkumu, ale Lise odmítala mluvit o čemkoliv jiném než o Hahnově dopise. Znala Hahnovu analytickou pečlivost – pokud tvrdil, že chemicky prokázal baryum, nemohl to být omyl. Usedli na padlý kmen v lese a začali počítat. Lise si vybavila Bohrův kapkový model atomového jádra. Podle této představy se jádro nechová jako tuhá kulička, ale jako kapka kapaliny, jejíž tvar drží pohromadě povrchové napětí (způsobené silnou jadernou silou). Jádro uranu je však obrovské a natěsnané 92 kladně nabitými protony, které se navzájem mohutně elektrostaticky odpuzují. Povrchové napětí je u takto obřího jádra na samé hranici stability. Co když dopadající neutron kapku jen mírně rozkmitá? Jádro se protáhne do tvaru piškotu či činky. Uprostřed vznikne zaškrcení. V tu chvíli elektrické odpuzování na obou koncích převáží nad povrchovým napětím a jádro se roztrhne na dva menší fragmenty – například baryum a krypton: 56 + 36 = 92 Matematika seděla. Zůstávala však otázka: kde se vezme kinetická energie nově odmrštěných fragmentů? Lise spočítala, že elektrostatické odpuzování obou vzniklých jader musí uvolnit přibližně 200 MeV (megaelektronvoltů) na jedno jediné rozštěpené jádro. To bylo číslo v říši atomů nevídané – milionykrát převyšující jakoukoliv chemickou reakci. Odkud se tato energie vzala? Lise si z paměti vybavila hodnoty pro výpočet jaderných hmotností. Sečetla hmotnosti nově vzniklých jader a porovnala je s hmotností původního uranu. Výsledek ukázal nepatrný úbytek hmoty – nová jádra byla dohromady o zhruba pětinu hmotnosti protonu lehčí. Hmota se ztratila. Lise okamžitě použila nejslavnější rovnici světa, kterou zformuloval její přítel Albert Einstein: E = m c² Když do rovnice dosadila onen úbytek hmotnosti, vyšlo přesně: 200 MeV Vše do sebe beze zbytku zapadlo. Frisch termín pro tento děj převzal z biologie – nazval jej štěpení (nuclear fission), po vzoru dělení živé buňky. Zkreslený příběh a Matildin efekt Otto Hahn v lednu 1939 publikoval chemický nález barya v německém časopise Naturwissenschaften. Z politických důvodů v nacistickém Německu jméno Meitnerové uvést nemohl – článek s židovskou emigrantkou by byl okamžitě cenzurován. V únoru 1939 vyšla v britském časopise Nature teoretická práce Meitnerové a Frische, která celý proces poprvé fyzikálně vysvětlila, spočítala energii a pojmenovala štěpení. Světová fyzika byla v pozoru. Politická nutnost z roku 1939 se však po válce proměnila v pohodlnou legendu. Když v roce 1945 Královská švédská akademie věd udělila Nobelovu cenu za chemii za rok 1944, laureátem byl výhradně Otto Hahn. Ačkoliv Hahn jejich dlouholetou spolupráci před rokem 1938 v obecné rovině uznával, v otázce samotného štěpení po válce setrvale hájil narativ, že šlo o čistě chemický objev, na kterém fyzika neměla podíl a teoretici jej zprvu zpochybňovali. Historici vědy (zejména Ruth Lewin Sime a Elisabeth Crawford na základě odtajněných archivů Nobelovy nadace) prokázali, že švédský výbor pro chemii fyzikální rozměr objevu bagatelizoval a zásadní podíl Meitnerové ignoroval. Podle oficiálních záznamů byla Lise Meitner během svého života nominována na Nobelovu cenu celkem 49krát (30krát za fyziku, 19krát za chemii) – mimo jiné Maxem Planckem, Nielsem Bohrem či Arthurem Comptonem. Cenu nikdy nezískala. Jde o jeden z nejkřiklavějších projevů tzv. Matildina efektu v dějinách moderní vědy. „S bombou nebudu mít nic společného!“ Když spojenci zahájili přísně tajný projekt Manhattan na konstrukci atomové zbraně, Lise Meitner byla oficiálně vyzvána, aby se k vývoji v Los Alamos připojila. Její odpověď byla nekompromisní: „S bombou nebudu mít nic společného!“ Byla jednou z mála předních jaderných vědců, kteří účast na zbrani rezolutně odmítli z etických důvodů. Když po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki americký tisk senzacechtivě psal o „židovské matce atomové bomby“, která recept na zbraň vynesla z Berlína v kabelce, hluboce ji to zraňovalo. Celý zbytek života zasvětila obhajobě mírového využití jádra a etické odpovědnosti badatelů. Odkaz, který žádná cena nesmaže Lise Meitner se dočkala uznání, které je ještě vzácnější než Nobelova medaile. Zatímco nobelistů jsou stovky, stabilních i umělých chemických prvků zná periodická tabulka jen 118. V roce 1997 byl prvek s protonovým číslem 109 pojmenován na její počest: meitnerium (Mt). Je dodnes jedinou historickou ženou v dějinách, jejíž jméno nese chemický prvek zcela samostatně (Marie Curie jej v curiu sdílí s manželem Pierrem). Lise Meitner zemřela v anglické Cambridgi v říjnu 1968, krátce před svými 90. narozeninami. Její synovec Otto Frisch pro její náhrobek v Bramley vybral epitaf, který vystihuje celý její pohnutý osud: „Lise Meitner: fyzička, která nikdy neztratila své lidství.“ P.S.: Díky, že jste dočetli až sem, sdílejte prosím příběh svým sledujícím. Každý den sem píšu vedle vědeckých novinek příběh jedné opomíjené vědkyně, nezapomeňte dát sledovat @tkapler pro další. #ŽenyVeVědě #LiseMeitner #JadernáFyzika

Pro srovnání osobní zážitek - V roce 2024, kdy byl tehdejší ministr zahraničí @JanLipavsky ještě členem @PiratskaStrana, než nás po Fialově podrazu zradil, a já byl předsedou místní buňky na Praze 11, jsme jej pozvali na naší veřejnou schůzi, kterou děláme každý měsíc (a jste všichni srdečně zváni), jako obvykle v restauraci u Pommerů. Samozřejmě po domluvě, chvíli před jeho příchodem přišla do restaurace ochranka, decentně, profesionálně, slušně a rychle prověřila, že nikde nejsou žádné výbušniny a nikdo ze štamgastů se nezdá ozbrojen, načež přijel Honza a sedl si k nám. Ochranka seděla celou dobu nedaleko tak, aby měla přehled a cucala minerálku. Dnešní ministr, místopředseda a největší vocas a ostuda Babišovy vlády, bezprecedentním způsobem poruší všechny bezpečnostní protokoly, sdílí chráněné informace, vystavuje obřímu riziku nejen svou osobu, ale především instituci a stát, který zastupuje. Jen proto, že chce získat nějaké píár bodíky. Tohle už dávno není jen o jeho osobnosti, stejně jako ten druhý jejich kokot už dávno nepáchá jen klukoviny. Tohle je zodpovědnost premiéra, on jej jmenoval a on jediný jej může odvolat, padá to zcela na jeho hlavu. Vyzývám @ZdenekHrib / @PiratIvanBartos / @PiratskaStrana aby oficiálně žádali odvolání obou motokokotů ze všech oficiálních i neoficiálních funkcích (pakliže by to znamenalo odchod motokokotů an-bloc z vlády, pak zvážit opoziční dohodu s koalicí o neodvolání) Zároveň tímto podávám TO pro 1. Porušení povinností chráněné osoby 2. Maření úkolu úřední osoby z nedbalosti (§ 330 TZ) 3. Ohrožení utajovaných informací resp. Ohrožení utajované informace z nedbalosti (§ 180 TZ) 4. Obecné ohrožení z nedbalosti (§ 273 TZ) 5. Zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329 TZ) – spíše okrajově #politika #bezpečnost #vláda

V článku se popisuje kontroverzní demolice historického budovy bývalé restaurace Baobab v Lavapiés, která vyvolala bouřlivé reakce obyvatel a ochránců památek, po odhalení, že stavba obsahuje cihel ze 17. století, což zpochybnilo předchozí tvrzení o jejím historickém významu, zatímco na jejím místě má vzniknout moderní hotel kapsulového typu. #Patrimonio #Urbanismo #Lavapiés

Dnes si povíme o jednom z nejzajímavějších míst pro digitální nomády – o neobjeveném klenotu, který v podstatě není zmíněn v žádných žebříčcích nebo fórech pro digitální nomády, ale podle mého skromného názoru jde o absolutní banger, zvlášť pro Středoevropany a speciálně pro muže (ale i ženám se tam bude líbit). Jde samozřejmě o můj milovaný Užhorod, kde jsem v minulé dekádě prožil pět let života. Dodnes tam jednou dvakrát ročně jezdím a zažil jsem osobně neuvěřitelnou proměnu z polorozbitého města s hororovými silnicemi a smečkami pouličních psů na velmi důstojnou středoevropskou metropoli. Takže si bez falešné skromnosti troufám tvrdit, že mám o městě expertní znalosti, o které se rád podělím :) Na úvod se sluší zmínit, že na Ukrajině probíhá válka, ale samotné boje jsou od Užhorodu dál než Praha (!). Rakety do samotného Užhorodu za celou dobu války přiletěly pouze jednou – jedna trefila transformátor za městem, druhá sklad munice v průmyslové zóně. Navíc se to stalo pár dní po nástupu Pétera Magyara k moci, takže ten útok byl tak trochu i ruský vzkaz Maďarům - "ať moc nezlobí nebo bude zle". Zakarpatí, potažmo Užhorod (maď. Ungvár), vnímají Maďaři historicky jako svou sféru vlivu. Odhaduje se, že 20 % obyvatel Zakarpatí má druhý, maďarský pas, a některé obce jsou plně maďarské (především zemědělské vesnice na jihu u maďarských hranic). Rusové tento maďarský pocit respektují, a protože Maďaři byli a nejspíš stále jsou ze zemí EU k Rusku nejvstřícnější, na Zakarpatí až na pár výjimek neútočí. Nebezpečí pro cizince je proto absolutně minimální, případná rizika si ale samozřejmě musí každý soudruh/soudružka uvědomit sám. V Užhorodu maká elektřina, jsou pohonné hmoty, a kromě občasných sirénových výstrah nelze fakt, že v zemi probíhá válka, vůbec postřehnout. Z etického hlediska rozhodně není nic špatného na tom, že tam nomád nebo turista pojede – hlavně přiveze peníze místnímu byznysu. Nesetkal jsem se ze strany místních s jakoukoli antipatií, a to jsem tam byl od začátku války zhruba desetkrát, v souhrnu přes tři měsíce. Čím je Užhorod pro digitální nomády atraktivní? 1. Nízké ceny bydlení, gastra a kávy Nájemné za zařízený byt 1+1 v novostavbě začíná zhruba na 500 $ měsíčně + služby (od cca 100 $), byt v původním stavu někde v paneláku nebo staré chrušcovce lze sehnat za $250-400 + služby. Ceny uvádím v dolarech, protože je tamním zvykem fixovat nájemné v zahraniční valutě kvůli volatilitě hřivny. Ve městě jsou bez přehánění vyšší desítky kaváren, z toho 10–15 s výběrovou kávou a řemeslnou přípravou včetně různých V60, batchů, cold brew,… V kavárnách se dá samozřejmě pracovat na počítadle. Espresso z kvalitních zrn v dobré kavárně začíná na cca 25 korunách, ve večerkách Zina stojí espresso z velké italské mašiny 12 kaček – otevřeno 24/7/365, po městě desítky poboček, ale směs arabika+robusta, sám beru jen v nouzi (např. brzy ráno při výjedu na výlet) Stejně tak je ve městě velké množství opravdu kvalitních restaurací (ukrajinské, italské, asijské, gruzínské, burgery, maďarské, uzbecké…) se zhruba polovičními cenami v porovnání s ČR. V Užhorodu je také celá řada levných jídelen, resp. poledních menu, kde se člověk slušně naobědvá řekněme od 60 Kč; v restauraci Driva stojí slušné polední menu (polévka, hlavní jídlo, nealko nápoj) 85 Kč. Na ukrajinské gastronomii je zajímavé, že tam prakticky neexistují polomonopolní gastrododavatelé surovin pro restaurace a jídelny jako u nás (Bidfood, Makro a pár dalších), kteří hodně cpou své polotovary a kuchaři to kvitují, protože to šetří čas. Na Ukrajině se téměř vše dělá z primárních surovin – když si objednáte bramboráky, tak fakt někdo v kuchyni nakrouhá brambory a udělá je od nuly. Stejně tak si každý podnik "lepí pelměně". Zkrátka domácí vaření. Je to dost znát na chuti. 2. Velmi kvalitní potraviny (na trzích) Poměrně zajímavé je, že ceny drogerie a potravin jsou stejné, v některých případech i lehce vyšší než v ČR, ale zároveň je v Užhorodu několik old-school trhů, kde se dají kupovat domácí potraviny (často sezónní přebytky individuálních pěstitelů a chovatelů), tzn. v super bio kvalitě za velmi rozumné ceny (v porovnání s EU). Lze koupit domácí zeleninu, ovoce, mléčné produkty (smetana, že v ní lžíce stojí), mléko, sýry, brynzu, vejce, drůbeží maso i domácí víno (ve smyslu nápoje, za mě chuťově nic moc). Velmi levně jsem v porovnání s EU kupoval kozí mléko a čerstvé kozí sýry v super kvalitě, navíc bez toho klasického kozího duncu. V Užhorodu je také mnoho pekáren, od normálních po nóbl, velké množství různých chlebů s akcentem na tmavé a žitné, ceny opět o dost nižší než v ČR. Řemeslnej chleba vysoké kvality do padesáti českých vočí. 3. Široké možnosti volnočasového vyžití Užhorod je krajské město, takže je tam plno sportovních zařízení – dá se chodit do bazénu (soukromý, trochu dražší než městské bazény v ČR), jsou tam dobře vybavené posilovny (t. č. plné jedničkových koc, čávové nejsou, o tom dále), několik tenisových areálů, krytý padel, squash, sauny/báni, stolní tenis, fotbal… Mimo to dobrá péče o tělo pro muže i ženy (ceny neznám, kadeřník mě stojí už jako v ČR), velmi kvalitní masáže za polovinu toho co v ČR, velké množství kvalitních stomatologů (takže je možné nechat si dát do pořádku chrup za zlomek cen v ČR/EU) a vůbec dobrá soukromá zdravotní péče – nedávno tam byl na nějakém zákroku Jean-Claude Van Damme, hovoří se o hemeroidech :-) Samozřejmě je tam i plno kulturních akci, ale to je většinou omezené na znalost ukrajinštiny. 4. Dobré jméno a zvuk Čechů/ČR Češi mají v Užhorodu stále velmi dobré renomé, jednak historicky, jednak díky pomoci během války (letos mi a českému národu pan fízl během silniční kontroly poděkoval za podporu Ukrajiny proti agresorovi!). V podstatě se dá říct, že s českým pasem se ve společenském žebříčku posunete o příčku nahoru. Je ale dobré vědět, že čeští muži mají z pohledu datingu docela blbou pověst jako kolenovrti (i když by to mohlo některé zle smýšlející lidi napadnout, tak já jsem se na tomto stereotypu svých chováním nepodílel :), Ukrajinci jsou minimálně v prvotní fázi randění daleko velkorysejší než čeští muži, často ale i v manželství - je poměrně běžné, že pokud to jen trochu jde, zůstavá žena s křiklounem doma do nástupu na základku ... 5. Informační odstavec pro čáva Užhorod je samozřejmě město plné krásných dívek a žen. Je to dáno genetikou, domácím vařením, pohybem (holky choděj pěšky) a v neposlední řadě tím, že fyzická krása je často jediný kapitál, resp. šance na dobrý život, kterou reálně mají. Bez peněz, kontaktů nebo silného rodinného zázemí je pro mladé lidi (muže i ženy) velmi těžké prosadit se přímo v Užhorodu stylem selfmade a nejde to moc zlomit ani dobrým vzděláním, pokud nejde o IT a remote jobík pro EU/US firmu za juráše/dolcky. Takže holky se o sebe dost starají, cíleně limitují kalorický příjem, investují do péče o tělo atd. Mně osobně vadilo, že jak jsou hezké, tak nejsou úplně nejchytřejší, a navíc ty nehezké maloměstské manýry. K tomu ty jejich zakarpatské tradice, vysoká religiozita, po prvním sexu se začaly ptát na svatbu (to bohužel není nadsázka) a další istá kulturná špecifika. V tomto ohledu se situace výrazně zlepšila, protože po začátku války se do Užhorodu přestěhovaly dívky a ženy z větších ukrajinských měst včetně Kyjeva, a to je už jiná písnička – vzdělané, zajímavé, zcestovalé a jazykově vybavené, ničím se nelišící třeba od svých českých kolegyň. Navíc je nyní v Užhorodu na dating marketu pro ukrajinské kolegyně velmi zapeklitá situace, bo nejsou čávové 25+, protože od pětadvaceti začíná odvodový věk – kořeni se buď schovávají doma, nebo už bojují, nebo jsou za hranicí. Není koho datovat. Takže můžete pomoci rozšiřovat středoevropský genofond :-)) Sluší se dodat, že pro většinu užhorodských žen zahraniční čávo rozhodně není snový partner, většina preferuje hezkého, lovatého Ukrajince – jenže těch s krupicou, na nějaké úrovni a hlavně nezadaných … je málo. 6. Ukrajinština vs. angličtina Trochu trabl pro lidi pod 45, tzn. skoro všechny nomády, je v Užhorodu jazyk. Mluví se ukrajinsky (a rusky) a používají cyrilici (ukrajinskou azbuku). Při kratším i delším pobytu je důležité se ukrajinskou azbuku naučit, protože to každému instantně otevře nový svět – díky tomu, že jde o slovanský jazyk, se dá čtením mnohému hned porozumět, třeba menu v hospodách/kavárnách. Základy se člověk naučí za pár dní, u rychlejšího čtení celých vět chvíli trvá, než se to dostane do hlavy. Já sám bych se v případě nomádského pobytu v Užhorodu hned začal učit ukrajinsky se soukromou učitelkou (cca 2 hodiny denně). Tímto tempem + nějaká domácí příprava + poslech rádia/TV/podcastů + ideálně slovník s dlouhými vlasy se dá dostat na úroveň B2 v mluvení a poslechu za 3–6 měsíců, podle intenzity a řekněme talentu. Vzhledem k geopolitické situaci je ten jazyk pro Čechy poměrně atraktivní, třeba i kvůli potenciálnímu budoucímu byznysu při obnově Ukrajiny atd. A hlavně Čech/Češka s plynulou znalosti ukrajinštiny (aspoň té mluvené) si bude místní vodit jak Kirschner Hurvínka! Když jsem do Užhorodu přijel v roce 2013 poprvé a od roku 2015 tam začal žít, byla znalost angličtiny mezi místními katastrofální, anglicky umělo v podstatě pár vzdělanějších lidí. Dnes je to už lepší, ale plnohodnotný život tam pouze s angličtinou možný není. Na druhou stranu plno místních rozumí a někdy dokonce mluví česky/slovensky, takže pro Čecha/Čobolka není velký problém se tam na základní úrovni domluvit – spíš bude někdy problém porozumět místním. To je asi vše, co mě takhle z hlavy napadá. Pokud máte dotazy, ptejte se. Každopádně pokud nomádíte, doporučuju vyzkoušet, budete na 100 % spoko. #DigitálníNomádi #Užhorod #StředníEvropa

Ve španělské enklávě Ceuta, kam během jediného dne dorazilo více než 70 tisíc migrantů, se vlivem bezprecedentní krize město proměnilo v liduprázdnou zónu, vyprodané obchody a zavřené restaurace, zatímco místní obyvatelé čelí strachu a frustraci nad situací a požadují nekompromisní zásah proti migrantům. #Migrace #Ceuta #Krizé

V Moskvě došlo k výbuchu, při němž zemřelo pět lidí a 21 bylo zraněno, když žena přinesla do restaurace dárek s kilogramem trhaviny, přičemž se spekuluje, že cílem útoku mohl být generál Alexandr Čajko, velitel ruských vzdušných a kosmických sil a osoba spojovaná s válečnými zločiny v Ukrajině, avšak jeho přítomnost na místě a případné zranění zůstávají nejasné. #Moskva #terorismus #Čajko

Co se včera tedy odehrálo v Moskvě? Kolem 19:50 explodovalo v restaurace Balzi Rossi improvizované výbušné zařízení: 🔴 Do restaurace ho přinesla žena už ve chvíli kdy uvnitř probíhala oslava. Vstup jí zablokovala ochranka a následně došlo k explozi. 🔴 Výbušné zařízení mělo sílu odpovídající přibližně 1 kg trhaviny TNT a bylo naplněno kovovými kuličkovými ložisky. 🔴 Několik „Z-blogerů“ tvrdí, že pravděpodobným cílem útoku byl velitel ruského letectva Aleksandr Čajko. Podle posledních zpráv nebyl zraněn. 🔴Na internetu se objevilo video ukazující přípravy oslavy v restauraci s nápisem „Aleksandr 55“. Čajkovi bylo 27. července 55 let. 🔴Jako velitel ruského letecko-kosmického vojska dohlíží na strategické letectvo a protivzdušnou obranu Ruska. 🔴Oslavy se účastnili důstojníci FSB, generálové, poslanci i vládní úředníci. Čajko prý plánoval spojit oslavu svých narozenin s oslavou svého jmenování do nové funkce. #Moskva #výbuch #terorismus

UPD: Ruské úřady výrazně mění verzi událostí kolem výbuchu v restauraci Balzi Rossi v centru Moskvy. Podle Národního protiteroristického výboru (NAK) se žena pokusila pronést do restaurace výbušné zařízení. To mělo explodovat uvnitř podniku. Podle NAK zemřeli tři lidé – žena, #Moskva #výbuch #terorismus #RU

EXPLOZE V CENTRU MOSKVY. NĚKDO CHTĚL ZABÍT GERÁLA? Výbuch v restauraci Balzi Rossi provází řada nejasností. Jednou z prověřovaných verzí je, že někdo do restaurace pronesl výbušninu. Další verzí je exploze plynového zařízení v kuchyni. Restaurace byla v době výbuchu uzavřena https://t.co/wf9FI1GSJh #Moskva #exploze #útok #CZ #RU

V důsledku bouře v Sächsische Schweiz zahynul 28letý muž, když na něj spadl strom, a oblast utrpěla rozsáhlé škody, zejména na turistických atrakcích jako jsou restaurace a půjčovny lodí, což vedlo k uzavření pěších tras a výzvě k bezpečnostním opatřením. #SächsischeSchweiz #Unwetter #WanderOase

Psi v restauracích. Sedíme na terase restaurace, psi mají do celého areálu přístup. Maui leží u volného sousedního stolu, když si k němu sedne maminka s dítětem. Maui pomazlí oba, přisedne si k nim a pak si jim lehne pod stůl a usne ❤️ P. S. Ujistili jsme se, že jim tam nevadí a nabídli, že ho můžou pomazlit ❤️ #Psi #Restaurace #Zvířata