Search

Ondřej Černý appreciated an unspecified gesture and wrote that most Czech people would rather lose a thumb than admit a mistake. He added that President Petr Pavel must be tired of being considered a savior by people. He compared him to an "umbrella species," which, according to him, bears attacks from people whom he described vulgarity for a certain time so that a resilient young generation can grow under its protection. Černý also wrote that democracy should not rely on a single guarantor, into whom people project their problems, but on free individuals who support each other and encourage each other towards good. He thanked for this lesson. #demokracie #svoboda #politika (translated)

Czech tennis player Daniel Svrčina shone at the tournament in Shanghai, where after a great performance he eliminated world number forty Cameron Norrie and impressed the spectators with his attractive play, earning him the nickname "the magician." #tenis #AlešSvrčina #Šanghaj (translated)

Ludmila Bezdíčková wrote that she found it nice that the president is supported by his wife. She stated that she saw it herself and described the support as admirable and very much needed. She called herself a "sunshine" person and urged people to go vote. #prezident #podpora #volby (translated)

Jan Betlach dedicated a contribution in memory of the Bibas family. He wrote that he was thinking of Kfir, Ariel, and Shiri, and with deep admiration also of Yarden, whose strength to keep going he could not imagine. He added that he will always have the family in his heart and expressed deep sorrow over them. https://t.co/zFIQytQiiS #Památka #Rodina #Vzpomínka (translated)

They boast about their hearts, claiming that Slovakia comes first, shouting that they don't want foreigners and won’t give up their own, saying how they admire and sincerely respect the Slovak National Uprising, but instead of erecting statues of Slovak heroes, they build a statue to a controversial Soviet marshal... What can I say – I don't like hypocrites. (translated)

The reviewer wrote that Minister Šťastný claimed in a television appearance that Otakar Foltýn insulted people by calling them livestock and other animals. The author stated that the Office compared this claim with Foltýn's statement about people who admire Putin's regime, in which Foltýn referred to some of them using a crude expression. According to the reviewer, Foltýn's expression was accurate and targeted. He added that if the minister automatically interpreted it as an attack on his voters, he spared the Office and the public analytical work. The contribution concluded by stating that the case was classified under the category "Advocates of Kremlin values." #politika #Putin #vyjádření (translated)

The last scout™ shared an interview for PrahaIN, in which Ivo Šmoldas stated that in his opinion the new government has not fulfilled any of its pre-election promises, even though its voters were enthusiastic about it. He wondered if this is not evidence of endless human stupidity. https://t.co/svA0NimW5g #politika #Vláda #sociologie (translated)

Hrad Kunětická hora u @Pardubice (1421, 315 m n. m.) má pro astronoma a fotografa Petra Horálka 📷 magnetickou přitažlivost. Zvlášť v době měsíčního úplňku. Ať to tak ještě dlouho zůstane, říkáme my obdivovatelé jeho promyšlených snímků, pořízených s mimořádnou trpělivostí. https://t.co/XuNCcIbApu #KunětickáHora #astronomie #fotografie

LEV XIV. VE FRANCII: CO ZNAMENÁ BÝT ČLOVĚKEM? 2/2. Moderní společnost přitom obdivuje především sílu, výkon, rychlost, mládí a úspěch. Jenže civilizaci nelze posuzovat pouze podle toho, čeho jsou schopni její nejsilnější. Musíme ji posuzovat také podle toho, jak zachází s https://t.co/5djBT01MEl #LevXIV #Francie #Humanita #CZ #FR

Posledních jedenáct let života vystřihoval Prahu z papíru. Když sháněl peníze, aby ji mohl dokončit, dostal vždycky odpověď: ne. Antonín Langweil chtěl být umělcem, ale neuživil se. Pracoval jako sluha v knihovně v Klementinu a po večerech chodil Prahou se skicákem. Vzdálenosti měřil kroky. Doma pak lepil z papíru dům po domě, každou fasádu, každý dvorek. Jen komínů je na modelu devět tisíc. Lidé ho měli za podivína. V roce 1833 model vystavil na Hradě při návštěvě císaře a sebral odvahu požádat o podporu. Neuspěl. Lepil dál, až do roku 1837, kdy ve 46 letech zemřel. Nové Město už nestihl. Vdova pak prosila dalšího císaře, aby model koupil. Ten ho vzal za symbolickou cenu a daroval muzeu. Celoživotní dílo se vešlo do devíti beden. Pak přišla asanace. Z domů, které Langweil vymodeloval, dnes 960 nestojí. Jediné místo, kde tehdejší Praha přežila, je jeho model. Dílo, o které tehdy nikdo nestál, má dnes nevyčíslitelnou hodnotu. Jen jeho digitální kopie stála 12,5 milionu korun. A teď si ji můžete prohlédnout zdarma. Muzeum Prahy spustilo 3D verzi, v níž porovnáte tehdejší Prahu s dnešní. Běží normálně v prohlížeči. Najděte si svou oblíbenou ulici. A pak se podívejte, co stálo na místě Pařížské. 👉 https://t.co/gM8rjxWWTo Disclaimer: sám jsem nedávno slepil model Staroměstské radnice, takže v obdivu k Langweilovi nejsem úplně nezaujatý. 😀 #Praha #historie #umění

Právě začal Pražský obranný summit 2026 a první řeční @AndrejBabis Mluví o obdivu k Einsteinovi a opět plká o míru... a když už to začínalo vypadat nadějně, že se má EU pochlapit a nevykecávat... hned dodal, že se má snažit Zelenskyj domluvit s chujlem u jednacího stolu 🤯 Stává se mi to málokdy, ale nyní se opravdu stydím... hlavně za své spoluobčany, kteří mu pomohli zpátky do čela naší země! Tlumočeno do češtiny 😈 #babišjezmrd #prorussáckáonuce #diplomatpičo #PražskýSummit #politika #mír

Vánice, která rozbila atom: Skutečný příběh Lise Meitner Vánoce roku 1938. Zatímco Evropa se propadá do stínu nacismu, v malém švédském městečku Kungälv kráčí hlubokým sněhem šedesátiletá žena v těžkém kabátě. Vedle ní na běžkách jede její čtyřiatřicetiletý synovec. Nepřijeli na dovolenou. Žena v červenci jen o vlásek unikla zatčení nacistickým režimem – po březnovém anšlusu Rakouska přišla o občanství i platný pas a kolega z institutu ji navíc udal na ministerstvu. Ze dne na den ztratila domov i vlastní laboratoř. Přesto má v kapse kabátu dopis z Berlína, který během několika následujících hodin změní dějiny moderní vědy. Jmenuje se Lise Meitner. A v tento mrazivý den, s kouskem tužky na útržku papíru opřeném o zasněžený kmen, právě přišla na to, jak funguje jaderné štěpení. O šest let později za tento objev převezme Nobelovu cenu za chemii její dlouholetý kolega Otto Hahn. Sám. Její klíčový teoretický přínos zůstane v oficiálním zdůvodnění ceny opomenut. Vítejte v dalším díle mého seriálu zaměřeném na opomíjené #ZenyVeVede. Jestli se vám líbí, prosím sdílejte jej svým sledujícím. Dívka, která nesměla ani na univerzitní toaletu Lise Meitner se narodila ve Vídni v listopadu 1878 do vzdělané rodiny židovského původu. Už od dětství ji fascinovala matematika a záření. V té době však dívky v Rakousku-Uhersku nesměly oficiálně studovat veřejná gymnázia. Všechno dohnala soukromým studiem a stala se teprve druhou ženou v historii, která na Vídeňské univerzitě získala doktorát z fyziky. Jejím mentorem a inspirací byl geniální Ludwig Boltzmann. V roce 1907 odešla do Berlína, aby se učila od Maxe Plancka. V Prusku byl přístup žen k vysokoškolskému vzdělání stále tabu. Když začala spolupracovat s mladým chemikem Ottou Hahnem v Ústavu Emila Fischera, slavný chemik jí povolil vstup pouze pod přísnou podmínkou: bude pracovat výhradně v bývalé truhlářské dílně v suterénu s vlastním vchodem z ulice a nesmí vstoupit do poslucháren ani horních pater. Do budovy neměla povolený vstup ani na toaletu – musela chodit do nedaleké restaurace. Zatímco Hahn dostával plat vědce, Lise pracovala celých pět let bez nároku na honorář a žila ze skromné podpory své rodiny. Teprve v roce 1912 se stala Planckovou asistentkou a získala své první placené místo. Byla to mimořádně silná dvojice: Otto Hahn byl precizní analytický chemik, mistr v izolování i stopových množství radioaktivních prvků. Lise Meitner byla teoretická i experimentální fyzička s pronikavou matematickou intuicí, která dokázala naměřeným datům vtisknout fyzikální smysl a řád. Společně objevili prvek protaktinium a zkoumali radioaktivní záření. Lise si postupně vydobyla takové renomé, že se v roce 1926 stala první ženou s řádnou profesurou fyziky v celém Německu. Albert Einstein jí s obdivem přezdíval „naše Marie Curie“. Pak ale přišel rok 1933. Útěk s diamantovým prstenem v kapse Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byli židovští vědci hromadně zbavováni funkcí. Lise zpočátku chránilo rakouské občanství i práce v polozávislém Ústavu císaře Viléma. Věřila, že věda v Německu dokáže odolat politickému šílenství. V březnu 1938 však proběhl anšlus Rakouska. Přes noc se stala občankou Třetí říše a spadala pod norimberské rasové zákony. Hranice se pro osoby židovského původu uzavíraly, její pas byl neplatný a fanatický nacistický chemik Kurt Hess z téhož institutu ji nahlásil úřadům jako nežádoucí osobu. V červenci 1938 zorganizovali přátelé v čele s holandským fyzikem Dirkem Costerem tajnou záchrannou misi. Coster neohlášeně přijel do Berlína a doprovodil Lise do vlaku směr Nizozemsko. Na rozloučenou jí Otto Hahn vtiskl do ruky diamantový prsten po své matce – pro případ, že by bylo nutné podplatit pohraničníky. Nacistická hlídka na hranicích její neplatné doklady zkoumala, ale po napjatých minutách ji nechala projet. Lise vyvázla s deseti markami v peněžence a dvěma kufry. Přes Nizozemsko a Dánsko zamířila do švédského exilu. Ve Stockholmu získala místo v novém ústavu nobelisty Manneho Siegbahna. Ten však vůči ní zůstal rezervovaný – neposkytl jí téměř žádné vybavení, spolupracovníky ani odpovídající plat. Jediné spojení se špičkovou vědou tak představovala intenzivní korespondence s berlínskou laboratoří. Chemická záhada, která popírala fyzikální zákony V Berlíně Otto Hahn a mladý chemik Fritz Strassmann pokračovali v experimentech, které předtím naplánovali společně s Meitnerovou: ostřelovali těžké jádro uranu pomalými neutrony. Krátce před Vánocemi roku 1938 však narazili na výsledek, který nedával žádný smysl. V očekávaných rozpadových produktech nenašli těžší transurany, ale stopy barya. Baryum je však zhruba o polovinu lehčí než uran (uran má v jádře 92 protonů, baryum pouhých 56). Tehdejší fyzika považovala rozpad jádra na dva velké kusy za zhola nemožný. Předpokládalo se, že dopadající neutron může z jádra vyrazit nanejvýš malou částici (např. proton nebo jádro helia). Zmatený Hahn usedl v noci 19. prosince 1938 k psacímu stolu a poslal Lise dopis s přesným chemickým nálezem: „Naše izotopy radia se chovají jako baryum... Jako chemici bychom vlastně měli říci, že u těch nových látek nejde o radium, ale o baryum... Ale jako ‚jaderní fyzici‘ se k tomuto skoku, odporujícímu všem dosavadním poznatkům, zkrátka ještě nemůžeme odhodlat. Snad dokážeš navrhnout nějaké fantastické vysvětlení.“ Hahn věděl, že bez jejího teoretického posvěcení se chemický výsledek neodváží publikovat jako fakt. Průlom v zasněženém lese O několik dní později navštívil Lise v Kungälvu její synovec Otto Robert Frisch, talentovaný experimentální fyzik pracující v Kodani u Nielse Bohra. Během dopolední procházky mrazivou krajinou Frisch původně plánoval diskutovat o svém vlastním výzkumu, ale Lise odmítala mluvit o čemkoliv jiném než o Hahnově dopise. Znala Hahnovu analytickou pečlivost – pokud tvrdil, že chemicky prokázal baryum, nemohl to být omyl. Usedli na padlý kmen v lese a začali počítat. Lise si vybavila Bohrův kapkový model atomového jádra. Podle této představy se jádro nechová jako tuhá kulička, ale jako kapka kapaliny, jejíž tvar drží pohromadě povrchové napětí (způsobené silnou jadernou silou). Jádro uranu je však obrovské a natěsnané 92 kladně nabitými protony, které se navzájem mohutně elektrostaticky odpuzují. Povrchové napětí je u takto obřího jádra na samé hranici stability. Co když dopadající neutron kapku jen mírně rozkmitá? Jádro se protáhne do tvaru piškotu či činky. Uprostřed vznikne zaškrcení. V tu chvíli elektrické odpuzování na obou koncích převáží nad povrchovým napětím a jádro se roztrhne na dva menší fragmenty – například baryum a krypton: 56 + 36 = 92 Matematika seděla. Zůstávala však otázka: kde se vezme kinetická energie nově odmrštěných fragmentů? Lise spočítala, že elektrostatické odpuzování obou vzniklých jader musí uvolnit přibližně 200 MeV (megaelektronvoltů) na jedno jediné rozštěpené jádro. To bylo číslo v říši atomů nevídané – milionykrát převyšující jakoukoliv chemickou reakci. Odkud se tato energie vzala? Lise si z paměti vybavila hodnoty pro výpočet jaderných hmotností. Sečetla hmotnosti nově vzniklých jader a porovnala je s hmotností původního uranu. Výsledek ukázal nepatrný úbytek hmoty – nová jádra byla dohromady o zhruba pětinu hmotnosti protonu lehčí. Hmota se ztratila. Lise okamžitě použila nejslavnější rovnici světa, kterou zformuloval její přítel Albert Einstein: E = m c² Když do rovnice dosadila onen úbytek hmotnosti, vyšlo přesně: 200 MeV Vše do sebe beze zbytku zapadlo. Frisch termín pro tento děj převzal z biologie – nazval jej štěpení (nuclear fission), po vzoru dělení živé buňky. Zkreslený příběh a Matildin efekt Otto Hahn v lednu 1939 publikoval chemický nález barya v německém časopise Naturwissenschaften. Z politických důvodů v nacistickém Německu jméno Meitnerové uvést nemohl – článek s židovskou emigrantkou by byl okamžitě cenzurován. V únoru 1939 vyšla v britském časopise Nature teoretická práce Meitnerové a Frische, která celý proces poprvé fyzikálně vysvětlila, spočítala energii a pojmenovala štěpení. Světová fyzika byla v pozoru. Politická nutnost z roku 1939 se však po válce proměnila v pohodlnou legendu. Když v roce 1945 Královská švédská akademie věd udělila Nobelovu cenu za chemii za rok 1944, laureátem byl výhradně Otto Hahn. Ačkoliv Hahn jejich dlouholetou spolupráci před rokem 1938 v obecné rovině uznával, v otázce samotného štěpení po válce setrvale hájil narativ, že šlo o čistě chemický objev, na kterém fyzika neměla podíl a teoretici jej zprvu zpochybňovali. Historici vědy (zejména Ruth Lewin Sime a Elisabeth Crawford na základě odtajněných archivů Nobelovy nadace) prokázali, že švédský výbor pro chemii fyzikální rozměr objevu bagatelizoval a zásadní podíl Meitnerové ignoroval. Podle oficiálních záznamů byla Lise Meitner během svého života nominována na Nobelovu cenu celkem 49krát (30krát za fyziku, 19krát za chemii) – mimo jiné Maxem Planckem, Nielsem Bohrem či Arthurem Comptonem. Cenu nikdy nezískala. Jde o jeden z nejkřiklavějších projevů tzv. Matildina efektu v dějinách moderní vědy. „S bombou nebudu mít nic společného!“ Když spojenci zahájili přísně tajný projekt Manhattan na konstrukci atomové zbraně, Lise Meitner byla oficiálně vyzvána, aby se k vývoji v Los Alamos připojila. Její odpověď byla nekompromisní: „S bombou nebudu mít nic společného!“ Byla jednou z mála předních jaderných vědců, kteří účast na zbrani rezolutně odmítli z etických důvodů. Když po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki americký tisk senzacechtivě psal o „židovské matce atomové bomby“, která recept na zbraň vynesla z Berlína v kabelce, hluboce ji to zraňovalo. Celý zbytek života zasvětila obhajobě mírového využití jádra a etické odpovědnosti badatelů. Odkaz, který žádná cena nesmaže Lise Meitner se dočkala uznání, které je ještě vzácnější než Nobelova medaile. Zatímco nobelistů jsou stovky, stabilních i umělých chemických prvků zná periodická tabulka jen 118. V roce 1997 byl prvek s protonovým číslem 109 pojmenován na její počest: meitnerium (Mt). Je dodnes jedinou historickou ženou v dějinách, jejíž jméno nese chemický prvek zcela samostatně (Marie Curie jej v curiu sdílí s manželem Pierrem). Lise Meitner zemřela v anglické Cambridgi v říjnu 1968, krátce před svými 90. narozeninami. Její synovec Otto Frisch pro její náhrobek v Bramley vybral epitaf, který vystihuje celý její pohnutý osud: „Lise Meitner: fyzička, která nikdy neztratila své lidství.“ P.S.: Díky, že jste dočetli až sem, sdílejte prosím příběh svým sledujícím. Každý den sem píšu vedle vědeckých novinek příběh jedné opomíjené vědkyně, nezapomeňte dát sledovat @tkapler pro další. #ŽenyVeVědě #LiseMeitner #JadernáFyzika

Slova @JindrichSidlo2 jedině podepsat! To, jak vede diskuse @danieltakac obdivuji už dlouhé roky... Tak dnes tlačítko Macinka potřetí, ale o něm ta půlminuta není 😈 #díky ♥️ i @Interviewct24 https://t.co/35f0SXRhNk #diskuse #obdiv #podpis

Komentář Alexe Švamberka se zaměřuje na kontroverzní postavu Ratka Mladiče, jehož obdiv v Srbsku a podpora ze strany některých fanoušků pohánějí debatu o nacionalismu, válečných zločinech a intolerance ve sportovním prostředí, zatímco kritizuje nedostatečnou reakci klubů jako Sparta na extremistické projevy. #Srebrenica #Mladić #bosenskýřezník

"Už jsem dost starý na to, abych dokázal některé věci rozdýchat." Máme rozumného prezidenta... jo, to není novinka, ale stejně - poslouchat, s jakým nadhledem dokáže mluvit o lidech, kteří ho uráží od rána do večera, to je fakt obdivuhodné. On je prostě neskutečně v chillu.☺️ https://t.co/C6tAYokhIV #respekt #prezident #chill