Search

Due to health reasons, she closed her practice in 1939 and died on October 13, 1940. A commemorative plaque on the house at Na Moráni honors her, although it has an incorrect graduation date. By 1939, approximately twelve hundred women had graduated from medical school. Among scientific assistants from 1909 to 1939, women made up about fourteen percent, and by 1936, only two women had achieved the title of associate professor — both in the field of dermatology. Anna Honzáková was not among them. Today, the situation has turned completely upside down at first glance. While in Anna Honzáková’s time, women stood before closed doors, current medicine resembles an inverted funnel. Today, 65 to 66% of medical school graduates are women, and in regular practice, female doctors make up over 60% of all professionals. However, the higher you look into the management structures, the more women disappear. Among leading doctors and heads of departments, the proportion of women drops to 37%. Among the eight Czech medical faculties, there are eight deans — not a single one is a woman. A similar imbalance exists in academia: women make up only 15.7% of professors in Czech science, and in the management of universities or research institutions, women occupy only about 19% of positions. Anna Honzáková did not lead a university department, did not leave behind a named medical finding, nor did she manage a clinic. However, she had a practice whose waiting room was fuller than those of her colleagues, to whom the professorial body allowed an academic career. She paved the way for thousands of successors. The story of full recognition of female expertise and authority at the helm of healthcare continues even today. P.S.: Every day I bring a story about an overlooked female scientist. Help spread the #ZenyVeVede series – through reactions, comments, shares, or by following @tkapler, so you don't miss the next episode. What do you think about her legacy and the current imbalance of women in leadership? Isn't it time to change that? #ZenyVeVede #Zdravotnictvi #Rovnost (translated)

Děkan Právnické fakulty dnes na promoci k čerstvým magistrám a magistrům: “Není možné, aby když prohrajete spor u okresního soudu, jste hned tvrdili, že soud byl uplacený. Nebo jste snad začali volat, že ten okresní soud má být zrušen.” Doba se mění. Asi i tak jasná věc prostě musí zaznít. Každopádně, má nejstarší dcera Anežka je magistra práv! #právnívěda #promoce #magistr

Петър Ганев upozorava, že navrhované nové regulace pro obchodní řetězce v Bulharsku mohou omezit promoce a posílit kontrolu cenové politiky, což by mohlo vést k prohloubení nežádoucích praktik a zvýšení administrativních sankcí, a tím i ke snížení konkurence a volby pro spotřebitele. #нелоялнитърговскипрактики #санкции #хранителнистоки

Karel Havlíček ve čtvrtek přišel na VŠE, posadil se před sál plný studentů a předvedl disciplínu, kterou vás nenaučí ani na Harvardu. Obor: Jak vám někdo v reálném čase dokáže, že lžete, a vy si u toho ani nepovolíte kravatu. Marie Bastlová se ho zeptá na zákon o neziskovkách. A Havlíček - klidně, s tím svým výrazem chlápka, co vám právě střelil octávku s přetočeným tachometrem a čeká, až odjedete - řekne: "Pan ministr Tejc ho dělá a připravuje. Jak tady sedím, tak vám to můžu potvrdit." Jasné tvrzení. Konkrétní člověk, konkrétní úkol. Jak tady sedím. A moderátorka udělá něco neslýchaného. Vytáhne telefon. A v přímém přenosu mu přečte citát ministra Tejce. Toho samého Tejce. A ten říká doslova: "Nevím, kde jste tuto informaci vzali. Žádný takový úkol není." Bum. Čelní srážka s realitou v přímém přenosu. Normální člověk, když mu v přímém přenosu dokážou, že si vymýšlí, tak aspoň zrudne. Zakašle. Začne listovat papíry, nebo předstírá infarkt. Cokoliv. Jakýkoliv lidský signál, že mozek zaznamenal chybu v Matrixu. Havlíček neudělá nic. Ani nemrkne. Podívá se do kamery a řekne větu, kterou by měli rovnou vytesat do kamene nad vchodem do Strakovky: "Ale vždyť jsem vám říkal... My tvrdíme, že ten zákon bude." My. Tvrdíme. Rozumíte té kráse? Je úplně fuk, že realita nebo váš vlastní ministr křičí něco jiného. Prostě: MY TVRDÍME. Jako by stačilo něco říct dostatečně pomalu, a ono se to zhmotnilo. Kdo jsou ti "my"? Havlíček a jeho odraz v zrcadle na záchodě? A víte, co je ten absolutní majstrštyk? Svět se nezastavil. Nikdo nevyběhl ze sálu. Studenti si dál dělali poznámky, jelo se dál. Jakmile pochopíte tenhle "My tvrdíme" software, všechno najednou dává smysl. Obranné výdaje. NATO chce dvě procenta HDP. My nemáme. A Havlíček na to? "Odmítám hon za procenty." Pak vezme devatenáct miliard na opravu kolejí a obchvat nějaké Horní Dolní a přemaluje to na obranu. Obchvat je teď vojenská infrastruktura! Tohle je genialita. Národní rozpočtová rada říká, že je to vyloučené. A Havlíček? "Byl jsem ve Spojených státech a nikdo se mě na ta procenta nezeptal. Až na posledního z nich." Až na posledního. To je nádherné. To je jako říct: "Z deseti lidí se mě devět nezeptalo, jestli jsem vrátil ty prachy. Ten desátej jo, ale toho ignorujme." A do třetice. Na Letné mrzne čtvrt milionu lidí. A Havlíček na to s úsměvem vytáhne historku z roku 89. Jak on chodil na demonstrace a riskoval vyhazov ze školy. Sledujte tu hodinářskou práci. Překlad: "Vy dneska riskujete tak maximálně rýmu a promočený boty. Já tehdy riskoval pendreky. Takže si tu chvíli pokřičte, ale my máme program." Vůbec nezmíní, proč tam ti lidi stojí. Rozpočet naruby, čistky na ministerstvech, zákon o neziskovkách podle gruzínského střihu. Ne. Nenašel důvod k demonstraci. Ten chlap by nenašel problém na potápějícím se Titaniku, ani kdyby mu Leonardo DiCaprio plaval kolem kotníků. Prostě by řekl: "MY TVRDÍME, že plujeme." A pokud se někdo bojí, že se utopí, tak ať se nezlobí, ale není úplně normální. Lidi, mě to neděsí. Já jsem upřímně fascinovanej. Tohle je čtyřtaktní metoda gaslightingu, se kterou zítra půjdu do banky přesvědčit je, že moje hypotéka už je splacená. Krok 1: Řekni to s absolutní jistotou. Krok 2: Když tě vyvrátí faktem, zopakuj to samé pomaleji. Krok 3: Tvař se, že ten druhý má problém s chápáním. Krok 4: Přesuň vinu na toho, kdo se ptá. Proč byl tak klidný? Proto, že ví, s kým má tu čest. On nepotřebuje, abyste mu věřili. Jemu úplně stačí, když do zítřka zapomenete. Bastlová udělala přesně to, co měla. Ale za čtyřiadvacet hodin si na to nikdo nevzpomene, protože informační stoka teče dál a my v ní plaveme s otevřenou pusou. A ruku na srdce, přátelé... my všichni mu tu službu s radostí prokážeme. Zítra ráno si otevřete zprávy, přečtete si, že se někdo s někým pohádal o záchodcích pro tři pohlaví, a na nějakýho Havlíčka si ani nevzpomenete. Tak na tu naši paměť, přátelé. Má trvanlivost otevřeného jogurtu v srpnu. A MY TVRDÍME, že je to takhle v pořádku. -