Search

Vláďa Foltán shared a question on how to personally define socialism and stated that JD Vance connected it in the American context with replacing American workers with foreigners and with boys participating in girls' sports. Foltán wrote that it is necessary to "rewrite the textbooks." https://t.co/7k8uNn1Dgn #socialismus #politika #amerika (translated)

🧵 1/8 V kilometrech papíru s vlnovkami uviděla tik. Opakoval se každou vteřinu a třetinu, přesně jako metronom. Pulsoval. Školitel tvrdil, že je to jen porucha. O šest let později si Nobelovu cenu za ten tik odnesli dva muži. Učebnice znají pulsary. Jméno studentky, která je v záznamu objevila, však dlouho ne. Jocelyn Bell Burnellová. 👇 #věda #NobelovaCena #pulsary

Takmer každá kultúra má modernizované vydania starších autorov a spolu s nimi aj diskusie o pravopise, slovnej zásobe, redakčných poznámkach či prispôsobení súčasnému čitateľovi. Jeden starožitník mi kedysi povedal, že „patina času pridáva hodnotu“ a môže byť tým, čo odlišuje originál od lacnej kópie. Otváram „Nedeľné eseje“ Constantina Noicu, dostávam sa k predslovu vydavateľa vo vydaní Humanitas z roku 1992 a zisťujem, že „pravopis bol aktualizovaný“. Čítať Noicu mohlo znamenať prechádzku 30. a 40. rokmi 20. storočia. Namiesto toho sa touto dobou prechádzame s modernými okuliarmi, pohodlne usadení v Uberi a bez obáv, že sa stratíme — teda že neporozumieme slovám vtedajšej doby, ktoré mohli byť jednoducho „preložené“ v poznámkach pod čiarou. Čo keby sme vzali aj dobové noviny a „aktualizovali“ ich? A možno by sme mohli urobiť rebranding aj vtedajším reklamám, aby sme svoje neuróny nemuseli príliš namáhať, akoby sme boli v escape roome. Prečo sa zastaviť tu? Mohli by sme aktualizovať aj učebnice dejepisu a napísať, že Archimedes zo Syrakúz bol zabitý rímskym vojakom, zatiaľ čo počítal matematiku na svojom tablete. Základná myšlienka zostáva rovnaká, však? Len doba zmizne. A ešte niečo: prečo matematici „neaktualizujú“ Pytagora? Môžu zmeniť zápis. Môžu dôkaz vysvetliť inak. Môžu dokonca vytvoriť obrázok online pomocou animácie, ktorá vzniká priamo pred očami žiakov. Ale Pytagorova veta zostáva Pytagorovou vetou. Keď teda čítame staršieho autora, prečo nezachovať aj jazyk jeho doby — a moderné vysvetlenia neumiesťniť do poznámok? A posledná otázka pre Humanitas a pre tých, ktorí pôsobia na univerzitných literárnych a filologických fakultách: ak vás dnešní školáci o niekoľko desaťročí „aktualizujú“ pomocou # a emoji, bude vám to vyhovovať? #Humanitas #ConstantinNoica #Noica #NedeľnéEseje #Archimedes #Pytagoras #Hashtag #Emoji #MrStorywise #AktualizovanýPravopis #DejinyJazyka #20260920_1926 #Slovenčina #Literatúra #História #ExCehoslovacia

Téměř každá kultura má modernizovaná vydání starších autorů a spolu s nimi i diskuse o pravopisu, slovní zásobě, redakčních poznámkách nebo přizpůsobení současnému čtenáři. Jeden starožitník mi kdysi řekl, že „patina času dodává hodnotu“ a může být tím, co odlišuje originál od levné kopie. Otevírám „Nedělní eseje“ Constantina Noiky, dostávám se k předmluvě nakladatele ve vydání Humanitas z roku 1992 a zjišťuji, že „pravopis byl aktualizován“. Číst Noiku mohlo znamenat procházku třicátými a čtyřicátými lety 20. století. Místo toho se touto dobou procházíme s moderními brýlemi, pohodlně usazeni v Uberu a bez obav, že se ztratíme — tedy že neporozumíme slovům tehdejší doby, která mohla být jednoduše „přeložena“ v poznámkách pod čarou. Co kdybychom vzali také dobové noviny a „aktualizovali“ je? A možná bychom mohli udělat rebranding i tehdejším reklamám, abychom své neurony nemuseli příliš namáhat, jako bychom byli v escape roomu. Proč se zastavovat tady? Mohli bychom aktualizovat také učebnice dějepisu a napsat, že Archimédes ze Syrakus byl zabit římským vojákem, zatímco počítal matematiku na svém tabletu. Základní myšlenka zůstává stejná, ne? Jen doba zmizí. A ještě něco: proč matematici „neaktualizují“ Pythagora? Mohou změnit zápis. Mohou důkaz vysvětlit jinak. Mohou dokonce vytvořit obrázek online pomocí animace, která vzniká přímo před očima žáků. Ale Pythagorova věta zůstává Pythagorovou větou. Když tedy čteme staršího autora, proč nezachovat také jazyk jeho doby — a moderní vysvětlení neumístit do poznámek? A poslední otázka pro Humanitas a pro ty, kdo působí na univerzitních literárních a filologických fakultách: pokud vás dnešní školáci za několik desetiletí „aktualizují“ pomocí # a emoji, bude vám to vyhovovat? #Humanitas #ConstantinNoica #Noica #NedělníEseje #Archimédes #Pythagoras #Hashtag #Emoji #MrStorywise #AktualizovanýPravopis #DějinyJazyka #20260920_1926 #Čeština #Literatura #Historie

Vibrace křídla a smrtící rozpad letadla. Záhadu za druhé světové války nevyřešili mechanici, ale nenápadná olomoucká rodačka pomocí matic. Ač ji @Caltech považoval za největší žijící matematičku, stálou profesuru jí odmítl dát. Vítejte u dalšího dílu mého seriálu o opomíjených ženách ve vědě. Pokud se vám líbí, sdílejte jej dál. Nejdříve ale update ke sbírce na 100 počítačů pro ukrajinské děti, o které jsem psal včera - za jediný den se podařilo získat přes polovinu cílové částky. Děkuji všem, koho zajímají detaily, mám na profilu i fotky a video z prohlídky. Prvních minimálně 50 tak pojede k sirotkům už příští týden (a když se ještě dnes hecnete, přispějete a nasdílíte ostatním, tak možná i všechny). Od octárny v Linci k Hilbertovým spisům Olga Tausskyová se narodila 30. srpna 1906 v židovské rodině v Olomouci. Rodina se brzy přesunula do Vídně a za první světové války do Lince, kde její otec řídil továrnu na ocet. Dceři zadával praktické úlohy: například spočítat, kolik vody je třeba přilít do směsi, aby kyselost odpovídala normě. Pro Olgu tak matematika nebyla jen laboratorní teorií z učebnice, ale živým experimentem. Gymnázium dokončovala v době, kdy její otec zemřel. Příbuzní si přáli, aby vystudovala chemii a převzala rodinný podnik. Tuto roli však nakonec zastala její starší sestra Ilona. Olga si prosadila svou vášeň a v roce 1925 nastoupila na Vídeňskou univerzitu (@univienna). V pouhých třiadvaceti letech tu obhájila doktorát pod vedením Philippa Furtwänglera. Zkoumala v něm, jak se v algebře chovají zobecněná celá čísla. Její výjimečný talent nezůstal utajen. Slavný matematik Richard Courant ji v roce 1931 povolal do Göttingenu, aby pomohla redigovat sebrané spisy legendy oboru Davida Hilberta. Jak později poznamenal matematik Gian-Carlo Rota, dostala za úkol najít a opravit v Hilbertových pracích chyby dřív, než toto slavné dílo vůbec vyjde. V Německu se potkala s další geniální matematičkou Emmy Noetherovou, politická situace se však rychle zhoršovala a Courant Olgu včas varoval, ať se do Německa už nevrací. Vrátila se do Vídně, kde se živila doučováním a skromným asistentstvím. Navštěvovala schůzky slavného Vídeňského kroužku a jejím blízkým přítelem se stal Kurt Gödel. Díky stipendiu a pomoci kolegů naštěsťí včas odešla do Anglie. Její matka a sestra stihly prchnout až v roce 1940. Olomoucká židovská obec, ze které Olga vzešla, válku nepřežila. Olgu tak z české paměti nevymazala plynová komora, nýbrž exil. Jak matematika zachraňovala křídla letadel Válka její vědeckou práci zcela proměnila. V letech 1943–1946 pracovala pro britskou Národní fyzikální laboratoř na výzkumu jevu zvaného flutter – nebezpečné nestability křídel. Proud vzduchu křídlo ohýbá, ohyb prudce mění aerodynamický vztlak a kmitání se dále zesiluje. Nad určitou rychlostí se vibrace vymknou kontrole a letadlo se ve vzduchu rozpadne. Rozluštit tento pohyb znamenalo vyřešit obří soustavy rovnic uspořádané do matic (obdélníkových tabulek čísel). Zjistit, zda křídlo kmit utlumí, vyžadovalo najít takzvaná „vlastní čísla“ těchto matic. V době ručních kalkulaček to byla nepředstavitelně úmorná práce. Olga Tausskyová ale sáhla po zapomenuté věty Semjona Geršgorina z roku 1931: místo zdlouhavého výpočtu přesných hodnot dokázala tato čísla matematicky „uzavřít“ do pomyslných kruhů. Pro záchranu letadla totiž nebylo nutné znát přesný výsledek. Stačilo dokázat, že všechny tyto kruhy leží v „bezpečné zóně“ (matematicky nalevo od nuly). Pokud tomu tak bylo, znamenalo to, že konstrukce kmit utlumí a letadlo vydrží. Sama později napsala, že teprve tehdy pochopila krásu diferenciálních rovnic a stala se „nositelkou pochodně“ teorie matic. Z oboru, který byl dříve považován jen za skladiště tabulek, vytvořila samostatnou a celosvětově uznávanou disciplínu. Čtrnáct let čekání na spravedlnost Po válce odešla s manželem, irským matematikem Johnem Toddem, do USA. Pracovala na prvních počítačových projektech, a to i s legendárním Johnem von Neumannem. V roce 1957 oba zamířili na prestižní @Caltech v Pasadeně. Manžel dostal plnou profesuru a plat 12 000 dolarů. Olga získala pouze pozici výzkumné pracovnice a plat 9 000 dolarů (v dnešním přepočtu kupní síly to znamená rozdíl více než 700 tisíc korun ročně). Vedení univerzity v oficiálním zápisu sice uznalo, že jde o nejvýznamnější žijící matematičku světa, ale stálé profesorské místo jí odmítlo přiznat. Přesto učila, vedla doktorandy a měla kancelář hned vedle svého muže. Definitivu na své pozici získala až po šesti letech jako „výjimečný případ“. Ve stejném roce (1963) ji deník Los Angeles Times vyhlásil Ženou roku. Řádnou profesorkou se stala až v roce 1971 – neuvěřitelných čtrnáct let po příchodu na @Caltech. Impulzem k tomu byla mediální pozornost kolem mladé anglistky Jenijoy La Belleové, ze které tisk nepřesně udělal „první ženu v akademickém sboru“. Dotčená Olga se vydala na rektorát a docílila toho, čím měla být už dávno: stala se oficiálně první ženou s plnou profesurou na Caltechu. Dědictví v každém výpočtu Během kariéry vychovala čtrnáct doktorandů. V roce 1964 mezi nimi byla i Lorraine Fosterová – vůbec první žena, která na Caltechu obhájila doktorát z matematiky. Olžin přístup ke studentům i kolegům přitom nejlépe shrnovala nenápadná cedulka, kterou měla trvale na stole: „Je pěkné být důležitý, ale důležitější je být milý.“ Získala prestižní Fordovu cenu od @amermathsoc i rakouský Čestný kříž za vědu a umění. Vídeňská univerzita jí udělila čestný doktorát, odhalila reliéf v arkádovém dvoře a její jméno dnes nesou mezinárodní ocenění i stipendia na Caltechu. Jen v její rodné Olomouci po ní dodnes nenese jméno ani jediná ulice. Olga Taussky-Toddová zemřela v roce 1995 ve věku 89 let. Když dnes software počítá stabilitu křídel dopravního letadla v turbulenci, stále řeší vlastní čísla velkých matic. Geršgorinovy kruhy jsou v učebnicích a teorie matic je vedle matematické analýzy základní řečí každého inženýra. Pochodeň, kterou nesla, hoří v každém výpočtu bezpečnosti letu – přestože jméno ženy, která naučila tabulky čísel mluvit o kmitání křídel, v učebnicích většinou chybí. P.S.: Každý den sem dávám příběh o opomíjené vědkyni. Pomozte sérii #ZenyVeVede šířit – nejvíce pomůže retweet (20× více než like) či alespoň komentář. Sledujte @tkapler, ať vám neuteče další díl a jestli jste tu poprvé, přečtěte si i ty minulé. Věděli jste, že olomoucká rodačka zachraňovala spojenecká letadla, byla označována za nejlepší matematičku světa, ale na plnou profesuru na Caltechu musela čekat 14 let? #ZenyVeVede #Matematika #Historia

V létě na Ukrajině shořelo několik velkých tiskáren právě v době, kdy připravovaly knihy na nový školní rok. Učebnice pro jednotlivé ročníky se obměňují jednou za pět let – letos přišly na řadu 4. a 9. třídy. Útoky zničily 1,2 milionu učebnic. Vydavatelství a tiskárny teď dělají https://t.co/tl5oBcaOqr #Ukrajina #vzdělání #učebnice #UA

"Atypický rozměr učebnice? Vy naděláte, tak se vezme normální obal a svaří se!" čertí se děda. "My nemáme čím ho svařit," bráním se. "Svíčku máte? No! To se obal takhle vezme, stiskne, podrží u plamene, zboku..." a máme atypickou ohořelou učebnici s přiškvařeným obalem. #učebnice #vzdělání #kreativita

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie

Včera jsem se vás ptal, jestli byste měli zájem o seriál - příběhy význačných žen - zejména vědkyň, které ale téměř nikdo nezná (nebo alespoň u nás). Doufal jsem ve větší zájem, ale přesto se pár desítek z vás našlo, a tak začnu právě ženou, která jako první popsala, jak se vědkyním krade sláva a sama přitom z dějin téměř zmizela. Uvidíme, jestli se to chytne, další osud seriálu je ve vašich rukou. Je v tom trpká ironie: Matilda Joslyn Gageová se stala obětí jevu, který sama odhalila. Teprve v roce 1993 tento mechanismus pojmenovala jiná historička právě po ní: Matildin efekt. V roce 1870 vydala Gageová třicetistránkový spisek Woman as Inventor (Žena jako vynálezkyně) a o třináct let později ho rozšířila ve formě článku pro prestižní časopis North American Review. Píše v něm, že ženy odpradávna vynalézaly – od postupů zpracování hedvábí a krajek až po hlubinný dalekohled –, ale veškeré zásluhy si nakonec vždy připsal nejbližší muž. Často to byl přímo manžel – vdaná žena totiž v tehdejších Spojených státech neměla právo na výdělek z vlastního patentu. Gageová to nepsala jen jako teoretické zamyšlení; její práce byla uceleným katalogem konkrétních případů. Nejznámější z nich je spor o odzrňovač bavlny. Gageová tvrdila, že tento přelomový nápad ve skutečnosti patří Catherine Littlefieldové Greeneové, vdově po generálovi, která na své plantáži hostila mladého Eliho Whitneyho. Právě Whitney stroj podle jejího návrhu sestrojil a následně na něj získal patent. Historici se dodnes přou o to, jak velký podíl Greeneová vlastně měla. Pro Gageovou však nešlo jen o jeden konkrétní vynález. Šlo o systematický vzorec: žena něco vymyslí, muž to zpeněží a učebnice si zapamatují pouze jeho jméno. Matilda Joslyn Gageová se narodila 24. března 1826 v newyorském městě Cicero do rodiny bojující za zrušení otroctví. Dům jejích rodičů, a později i její vlastní dům ve Fayetteville, sloužil jako stanice tzv. podzemní železnice, jež pomáhala uprchlým otrokům. V roce 1852 poprvé promluvila na národním sjezdu za práva žen, přestože jí tehdy bylo pouhých čtyřiadvacet let. Společně s Elizabeth Cady Stantonovou a Susan B. Anthonyovou založila Národní asociaci pro volební právo žen a podílela se na sepsání prvních tří svazků díla History of Woman Suffrage. Byla však mnohem radikálnější než její dvě kolegyně. Odsuzovala církev jako hlavní oporu podřízenosti žen, tvrdě hájila práva původních obyvatel a dokonce se nechala čestně adoptovat do vlčího klanu Mohawků. Když se v roce 1890 hnutí za práva žen sloučilo s konzervativnějším proudem, Gageová na protest vystoupila a založila si vlastní organizaci. Za trest ji hlavní proud sufražistek ze svých dějin vymazal. Feministka Gloria Steinemová ji později výstižně označila za „ženu, která předběhla i ty, jež samy předběhly svou dobu“. Zemřela v roce 1898 v Chicagu u své dcery Maud, manželky L. Franka Bauma, autora slavného Čaroděje ze země Oz. Baum pojmenoval hlavní hrdinku Dorotku po vnučce Gageové, která zemřela v kojeneckém věku. I v tomto slavném příběhu se tak tiše ozývá stejný motiv: silná žena v pozadí fenoménu, jejž celý svět zná pod cizím jménem. Sto třiadvacet let po vydání spisku Gageové dala tomuto jevu konečně jméno historička Margaret W. Rossiterová. V roce 1993 publikovala v časopise Social Studies of Science (@Soc_Stud_Sci) článek s názvem The Matthew/Matilda Effect in Science. Takzvaný Matoušův efekt (dříve popsaný sociologem Robertem Mertonem) definuje pravidlo, podle kterého slavný vědec získá nepoměrně více uznání i za práci, na níž se podílel jeho méně známý kolega. Rossiterová k tomuto principu přidala genderovou variantu a pojmenovala ji po Gageové – protože ta tento fenomén nejen jako první popsala, ale sama se stala jeho obětí. Rossiterová o ní napsala, že „zahlédla, co se děje, pochopila vzorec, odsoudila ho, a přitom si jím sama prošla“. Sama Rossiterová, jež zemřela v srpnu 2025 ve věku 81 let, strávila desítky let v archivech a napsala tři monumentální svazky díla Women Scientists in America. Když jako doktorandka poprvé oznámila, že chce zkoumat historii vědkyň, kolegové se jí smáli, že to bude velmi tenká knížka. Nakonec jich objevila stovky. Příklady, které Rossiterová uvádí, dobře rezonují i dnes. Snímky DNA Rosalind Franklinové. Teoretický výklad jaderného štěpení Lisy Meitnerové, za který dostal Nobelovu cenu výhradně Otto Hahn. Středověká lékařka Trota ze Salerna, jejíž spisy se po její smrti začaly účelově připisovat mužům. Nettie Stevensová, jež objevila chromozomy X a Y. Nebo Jocelyn Bellová Burnellová, která ještě jako doktorandka objevila pulsary, avšak ocenění za objev převzal její školitel. Tento jev bohužel neskončil s 19. stoletím. Studie stále dokazují, že naprosto identický odborný článek získá vyšší hodnocení a respekt, pokud je pod ním podepsán muž. V Česku na tuto problematiku dlouhodobě upozorňuje Národní kontaktní centrum – gender a věda (@NKC_CZ) při Sociologickém ústavu (@Sociologicky) AV ČR (@Akademie_ved_CR). Česká republika navíc vykazuje jedny z nejhorších statistik v Evropě, pokud jde o podíl žen ve vedení výzkumných institucí. Zarážející je i fakt, že celá polovina Češek s čerstvým doktorátem do výzkumné sféry nakonec vůbec nenastoupí. Matilda Joslyn Gageová v roce 1883 napsala, že pokrok vzniká z řady drobných kroků a že nelze předvídat, co se stane, když z historie vynecháme i tu nejnepatrnější osobu. Právě proto má smysl vracet těmto ženám jejich jména. Nejde o pouhé morální gesto, ale o nezbytné narovnání historických faktů. Bez nich je totiž historie vědy neúplná a zkreslená. Osobně vidím ale ještě snad důležitější důvod pro jejich zviditelnění - chceme-li, aby se naše dcery samy věnovaly vědě, potřebují takové silné pozitivní vzory. Musí vidět, že ženy jsou neméně schopné a jen potřebují příležitost a musíme jim vštípit, ať bojují za přiznání svých úspěchů nejen pro ně samé, ale i pro generace dalších žen. Tento text je úvodem k novému seriálu o vědkyních, které Matildin efekt téměř vymazal z naší paměti. V následujících týdnech bych vám rád mnohé jejich práce a osudy postupně představil, záleží jak se vám bude téma líbit a budete-li mé články sdílet. Taky mi pište své náměty - která zapomenutá vědkyně (světová i česká) by podle vás měla dostat také prostor? Napište mi do komentářů. A nezapomeňte sledovat @tkapler, ať vám další díly neuniknou. Hash: #zeny_ve_vede #Matilda_effect #zeny_ve_vede #Matilda_effect #feminismus

Mohla by mravenčí zvládnout test z matematiky? 🐜 Je to zábavná otázka, ale skrývá se za ní ještě jedna: proč by matematika pro děti měla vždy vypadat jako školní učebnice? V dětských knihách se čísla mohou stát postavami, hádankami, cestami a příběhy. Co kdyby děti objevovaly matematiku nejprve prostřednictvím zvědavosti? #matematika #děti #dětskéknihy #vzdělávání #učení #zvědavost #hádanky #DětskáPsychologie #MotivaceKUčení #MatematikaHrou #ObjevnéUčení #20260820 #0011 #MrNumberwise #Čeština #Czech

Kdyby Ukrajina padla, tak: - do unijních států uteče odhadem dalších pět až deset milionů Ukrajinců, takže do Česka klidně až milion - Rusko donutí mnoho zkušených ukrajinských vojáků, aby bojovali pod jeho vlajkou - Rusko dostane k dispozici nemalou část západního vojenského arzenálu, který Ukrajina měla - Rusko získá pod svou kontrolu obrovskou ukrajinskou průnyslovou základnu Právě proto evropské státy ze všech sil podporují bránící se Ukrajinu. Aby teroristické Rusko nezvítězilo. Jen český stát se na nejdůležitější konflikt naší generace vykašlal. Česká občanská společnost Ukrajině pomáhá jak může, ale vládní koalice skoro všechnu státní asistenci napadené zemi zaškrtila. Až se budou psát učebnice historie naší doby, současná česká vládní většina tam bude uváděna jako odstrašující příklad bezpáteřnosti a selhání elity dané země. #Ukrajina #Podpora #Bezpečnost

Profesor Tartu univerzity Toivo Maimets na prezentaci svého učebnice z oblasti buněčné biologie varuje, že bioterorismus a přírodní epidemie představují reálné nebezpečí pro Estonsko, přičemž volá po nezávislé analýze koronapandemie, přísnějších zákonech a investicích do vzdělání, neboť současná úroveň biologické bezpečnosti a připravenosti na pandemie je podle něj nedostatečná. #биотерроризм #биобезопасность #пандемия

Na haldě suti v Malešicích, kam se vozí materiál z ražby metra D, ležel kámen velikosti dlaně. Radek Labuťa, sběratel a majitel Triloparku, ho zvedl. Na povrchu se rýsoval otisk něčeho, co vypadalo jako kříženec pavouka a trilobita. Dvoucentimetrový, slepý, s měkkým krunýřem. Vzal ho Lukáši Laiblovi (@lukas_laibl) z Geologického ústavu Akademie věd (@Akademie_ved_CR). Ukázalo se, že jde o zcela nový druh. Pojmenovali ho *Soomaspis labutai*. Žil před 448 miliony let na dně moře, které tehdy pokrývalo území dnešní Prahy. Patří mezi naraoiidy – měkkotělné příbuzné trilobitů. Na rozdíl od nich neměl zvápenatělý krunýř. Měl kulatý „zadeček“ připomínající pavoučí, jen tři trupové články a žádné oči. Povrch pokrývaly drobné jamky. Zachoval se jen díky výjimečným podmínkám – a díky tomu, že Labuťa dokázal na haldě rozeznat i tak nenápadnou fosilii. Jana Bruthansová z Národního muzea (@narodnimuzeum), která ražbu metra D dlouhodobě sleduje, dokázala dohledat přesný původ materiálu. Pochází ze spodních vrstev králodvorského souvrství mezi budoucími stanicemi Pankrác a Olbrachtova. Stáří tedy sedí na katian, závěr ordoviku. Nejbližší známý příbuzný, *Soomaspis splendida*, byl popsán v 90. letech z Jižní Afriky. Žil o pět milionů let později, už po hlavním zalednění. Mezi Prahou a Kapskem tehdy ležely tisíce kilometrů okraje superkontinentu Gondwana. Nález z metra ukazuje, že rod *Soomaspis* obýval jeho okraje dávno předtím, než přišlo první velké vymírání v historii Země – a že to vymírání přežil. Paleontologové dlouho považovali africký druh za místní raritu. Teď je jasné, že naraoiidi byli v ordoviku rozšířenější, než fosilní záznam napovídal. A že tito nenápadní „drsňáci“ přežili drastické klimatické výkyvy pravděpodobně proto, že žili v hlubších, chladnějších a kyslíkem chudších vodách, kam se změny dostaly méně. Měkký krunýř se ve fosilním záznamu objevuje vzácně. Většina podobných zvířat se prostě nerozpadne na nic. Že se zachoval právě tento exemplář, je štěstí i důkaz, jak důležité je sledovat i městské stavby. Praha stojí na prvohorních horninách. Při každé větší ražbě se objevují trilobiti, hlavonožci nebo ostnokožci. Tentokrát ale přišel tvor, který učebnice přepisuje. Fosilie už je v Národním muzeu (@narodnimuzeum). Labuťa ji věnoval do stálé expozice. Rekonstrukci vytvořil Jiří Svoboda. Vědecký popis vyšel v květnu 2026 ve speciálním čísle *Bulletin of Geosciences*. P.s.: pro ty kdo me neznají - hledám zajimave příběhy a snažím se kazdy den sem nejaky dat. Sdílejte, lakuje a hlavně dejte follow ať vím, jestli vás to zajímá a mám v tom pokračovat. #paleontologie #fosilie #geologie

Dnes si připomínáme Jana Husa. Ne jako vzdálenou postavu z učebnice, ale jako člověka, který se odmítl podřídit moci a odvolat své přesvědčení jen proto, že se to po něm žádalo. Kázal, kritizoval poměry v církvi a za své postoje byl v Kostnici odsouzen k upálení. Nestačilo ho https://t.co/Q0gNQsnAUC #JanHus #historie #pravda #CZ

Dvanáctiletý chlapec z polské Bogatyně, který prodával domácí limonádu na ulici, se stal hrdinou městské policie, když místo pokuty dostal od strážnic podporu a povzbuzení, což vyvolalo vlnu solidarity po celém Polsku a pomohlo mu vybrat peníze na školní učebnice. #Bogatynia #městskápolicie #limonáda #dobrezpravy

Článek rozebírá nedostatečnou aktuálnost českých učebnic, které často vycházejí ze zastaralých zdrojů a nedokážou reflektovat moderní potřeby vzdělávání, a vyzývá k revizi obsahu školního vzdělávání, aby zahrnovalo relevantní a soudobé materiály, jako jsou například umělci a díla, která mají vliv na současnou kulturu. #školství #učebnice #vzdělávání