Search

Tomáš Doupal wrote that the writer Jiří Padevět, director of the Academia publishing house, holder of the Magnesia Litera award and author of several books about World War II, perfectly captured the state of not only Czech society. https://t.co/xhf7PCzZHp #knihy #literatura #druhásvětováválka (translated)

Olav Hjalmar Roar Hotovson - Josef Janoušek stated that the National Library of the Czech Republic informed him about the non-submission of two mandatory copies of each of his last four poetry books. He wrote that he did not know that the obligation also applies to titles published at his own expense without an ISBN, and jokingly added that he might be imprisoned. #knihy #poezie #národníknihovna (translated)

A very nice issue of Reflex has just come out today. I would be glad if you would give it a chance. Here is my editorial on it: HOW SHOULD WE REMEMBER VÁCLAV HAVEL? I often say that I am "as old as the revolution," by which I obviously mean the Velvet one. And this alone brings a whole set of advantages. Your age always reflects the anniversary of the fall of the communist regime in Czechoslovakia, so you remember it well. I am not burdened by the sins of the past, having to decide whether to collaborate with the regime or not. Likewise, I do not have to blame myself for missing the harsh onset of capitalism and coupon privatization. I had to learn to speak first. And to walk. Those of us born in the early '90s sometimes tend to refer to ourselves as "Havel's children." But how can I identify with a person I didn't properly experience in adulthood, yet who so fundamentally shaped the state I grew up in? And how should I, as well as our entire nation, actually remember Havel? I cannot remember Havel like many other older journalists do. I leave it to my more experienced colleagues. I have only one small personal memory of him. I was about eight years old, and we were on a school excursion in Prague. My classmate and I were lagging at the end of our class line. There was a long queue at Wenceslas Square, and we walked along it. We got a bit distracted and created a gap. And into that gap stepped a crowd of people, in the middle of which walked Václav Havel. We both started staring at him and quickly exclaimed, "Good day, Mr. President," and he replied to us with his typical stammering 'r': "Hello, boys," and then disappeared into a bookstore to sign his books. The queue was standing there for him. It was the year he was dealing with health complications, delivered the famous Rudolfín speech, and signed the absolutely fundamental Czech-German declaration. But I only remember the "hello, boys." And that’s all. When he died in 2011, I was starting in the media, so I was only responsible for some minor media outputs around the funeral. Otherwise, I perceived him as the person whose picture hung next to the blackboard throughout my school life. On television, he appears either as a "gumshoe" in a satirical sketch or giving some speech that is too complicated for my child self to listen to. My opinions of him have therefore formed mostly indirectly, like for most people in our country. Through plays and compulsory reading in school, recordings of speeches, and the exceptional film Citizen Havel, where he allowed us to peer candidly into his private life. I never succumbed to the need to idolize him; I was most fascinated by the fact that despite such a rich life, he was essentially a "normal guy" who enjoyed life and who, even in the presidential office, could fulfill his dreams. A smoke with the Rolling Stones, meditation with the Dalai Lama, a beer with Clinton. None of that made him a better politician. Personally, it made him a human to me. The point of Havel's legacy and its breadth is, in my opinion, that everyone can remember him in their own way. Some remember him as the best person in history, others as a brilliant politician who is missed by the Czech Republic. Others see him as a naive believer in truth who preferred grand gestures over political pragmatism. Some as a womanizer, others as a great world author of absurd drama. Historians and philosophers still debate his legacy to this day. So vehemently that due to one "ezonomist" and pseudophilosopher on an electric unicycle, his name was removed from the library's title. But I would like to highlight one thing about him that seems increasingly rare in today's world. He managed to grow old without becoming bitter. He did not turn into a grump shouting at the clouds. He did not allow himself to be dominated by eternal contrarianism and being against all mainstream opinions at any cost. At the same time, he wasn't afraid to confront the mainstream until the end. I would wish for all of us to grow old like Havel. It’s a pity he was given only 75 years. I would have liked to listen to him even at ninety, which he would have celebrated this year. #VáclavHavel #Reflex #historie (translated)

V novém podcastu Világoš poprvé čtu několik ukázek z knihy! Kromě toho se věnujeme odtajnění dokumentů maďarské StB, proběhne v říjnu. A vyšetřovacímu úřadu, který má u Orbánovy elity vypátrat neuvěřitelné dva biliony Kč. Děje se toho pořád moc 🇭🇺 https://t.co/jxcQYfQl9H #podcast #knihy #Maďarsko

Napsal jsem knihu o Maďarsku: Világoš, vzestup a pád Viktora Orbána. Psal jsem ji od voleb a teď míří do tiskárny! Předprodej právě začal na https://t.co/FGdmo2GUce Világoš je portrét Orbánismu a reportáž z Magyarovy volební revoluce. Psal jsem třeba o tom, jak si Orbán vybudoval vazby v Německu a v čem mu pomáhala Merkelová. Proč ovlivnil konzervativce po celém světě a stal se Fidelem Castrem pravice - lídr malé země, co ovlivnil globální proud. Jak ovládl média a proč mu ani to nakonec nestačilo. Druhá polovina knihy je o nástupu Magyara, jeho strhující kampani, volbách a jak zatím probíhá změna režimu. Myslím, že z Magyarovy kampaně by si mohl něco vzít každý politik u nás. Už dávno jsem chtěl o Maďarsku napsat knihu, děkuju @bartkovskym za prostor se jí věnovat. Orbánismus byl unikátní systém a chtěl jsem o něm povyprávět do detailu. Stejně tak o Magyarovi a Tisze, jak se dá za dva roky z nuly získat rekordní důvěra voličů. Všechny knihy v předprodeji budou s mým podpisem, do prvních 133 objednaných knih napíšu věnování. Těším se, co na ni řeknete! ❤️‍🔥🇭🇺 #Maďarsko #Orbánismus #kniha

V létě na Ukrajině shořelo několik velkých tiskáren právě v době, kdy připravovaly knihy na nový školní rok. Učebnice pro jednotlivé ročníky se obměňují jednou za pět let – letos přišly na řadu 4. a 9. třídy. Útoky zničily 1,2 milionu učebnic. Vydavatelství a tiskárny teď dělají https://t.co/tl5oBcaOqr #Ukrajina #vzdělání #učebnice #UA

Článek se zabývá koaličními jednáními o rozpočtu v České republice, otázkami týkajícími se voleb v Sasku-Anhaltsku, a rekonstrukcí knihy Dálkový výslech v rozhlasovém projektu Slyšet Havla, přičemž představuje názory odborníků na politické a ekonomické otázky. #politika #volby #rozpočet

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie

Aniž bych si to přál, Putin dnes potvrdil jednu z věcí o Rusku, které jsem napsal ve své právě vydané knize. Řekl, že Rusko muselo napadnout Ukrajinu, protože Rusko stojí výš v potravním řetězci, tudíž musí Ukrajinu sežrat a ruští učitelé to musí říkat školním dětem. Tomuto tématu je věnována jedna z kapitol knihy. #Rusko #Ukrajina #kniha

Je možné, aby ta Tabak byla tak reálně tupá!?🫣 Ona se pohoršuje, že v dětské knížce o mořských konících píší, že tatínkové přivedou děti na svět. Takže všechny knížky vykoupila (viděla jsem teda jen tři) a teatrálně je hodila do koše, aby se nedostaly dětem do rukou.😆😂 https://t.co/4JYdi0GuTn #knihy #humor #kritika

Češtinářka Věra Oherová se ve svém rozhovoru zaměřuje na motivaci dětí k četbě, poukazuje na fakt, že starší děti často preferují knihy inspirované současnými tématy, a nabízí tipy pro rodiče a učitele, jak nalákat mladší i starší žáky k čtení, včetně doporučení konkrétních knih a využití moderních technologií. #DětskéKnihy #MotivaceKeČtení #ČtenářskáGramotnost

Když jsem na ZŠ objevila existenci knihoven, jednu z knih, kterou jsem přečetla na místě, byly Gorily v mlze od Dian Fossey. Jsem si jistá, že přečtení této knihy bylo jedním z okamžiků, které mne navedly na cestu studia přírodovědných oborů. Ze sentimentu ji mám teď i doma 💜 https://t.co/GEK2ik16IM #knihy #vzdělání #příroda