Search

Kutil then compared Filip Turek to Don Quixote, who fought against windmills, and Petr Macinka to his nodding sidekick Sancho. He wrote that Turek set off against the wind turbines in a thirsty eight-cylinder Mercedes G-Class, while behind him stood a coal mine. The author ironically added that the result of such a battle could be a landscape marked by quarries, tailings ponds, and chimneys, and questioned the idea that an opponent of wind farms must be a hero. #DonQuijote #českákrajina #větrnéelektrárny (translated)

Historians have examined how Queen Wilhelmina, as the most imperialistic royal of the House of Orange, exerted her influence in the final days of Dutch colonialism, reinforcing the colonial culture, while her successor Juliana represented a change in the perception of colonialism and the royal house. #kolonialisme #Oranjes #Wilhelmina (translated)

A very nice issue of Reflex has just come out today. I would be glad if you would give it a chance. Here is my editorial on it: HOW SHOULD WE REMEMBER VÁCLAV HAVEL? I often say that I am "as old as the revolution," by which I obviously mean the Velvet one. And this alone brings a whole set of advantages. Your age always reflects the anniversary of the fall of the communist regime in Czechoslovakia, so you remember it well. I am not burdened by the sins of the past, having to decide whether to collaborate with the regime or not. Likewise, I do not have to blame myself for missing the harsh onset of capitalism and coupon privatization. I had to learn to speak first. And to walk. Those of us born in the early '90s sometimes tend to refer to ourselves as "Havel's children." But how can I identify with a person I didn't properly experience in adulthood, yet who so fundamentally shaped the state I grew up in? And how should I, as well as our entire nation, actually remember Havel? I cannot remember Havel like many other older journalists do. I leave it to my more experienced colleagues. I have only one small personal memory of him. I was about eight years old, and we were on a school excursion in Prague. My classmate and I were lagging at the end of our class line. There was a long queue at Wenceslas Square, and we walked along it. We got a bit distracted and created a gap. And into that gap stepped a crowd of people, in the middle of which walked Václav Havel. We both started staring at him and quickly exclaimed, "Good day, Mr. President," and he replied to us with his typical stammering 'r': "Hello, boys," and then disappeared into a bookstore to sign his books. The queue was standing there for him. It was the year he was dealing with health complications, delivered the famous Rudolfín speech, and signed the absolutely fundamental Czech-German declaration. But I only remember the "hello, boys." And that’s all. When he died in 2011, I was starting in the media, so I was only responsible for some minor media outputs around the funeral. Otherwise, I perceived him as the person whose picture hung next to the blackboard throughout my school life. On television, he appears either as a "gumshoe" in a satirical sketch or giving some speech that is too complicated for my child self to listen to. My opinions of him have therefore formed mostly indirectly, like for most people in our country. Through plays and compulsory reading in school, recordings of speeches, and the exceptional film Citizen Havel, where he allowed us to peer candidly into his private life. I never succumbed to the need to idolize him; I was most fascinated by the fact that despite such a rich life, he was essentially a "normal guy" who enjoyed life and who, even in the presidential office, could fulfill his dreams. A smoke with the Rolling Stones, meditation with the Dalai Lama, a beer with Clinton. None of that made him a better politician. Personally, it made him a human to me. The point of Havel's legacy and its breadth is, in my opinion, that everyone can remember him in their own way. Some remember him as the best person in history, others as a brilliant politician who is missed by the Czech Republic. Others see him as a naive believer in truth who preferred grand gestures over political pragmatism. Some as a womanizer, others as a great world author of absurd drama. Historians and philosophers still debate his legacy to this day. So vehemently that due to one "ezonomist" and pseudophilosopher on an electric unicycle, his name was removed from the library's title. But I would like to highlight one thing about him that seems increasingly rare in today's world. He managed to grow old without becoming bitter. He did not turn into a grump shouting at the clouds. He did not allow himself to be dominated by eternal contrarianism and being against all mainstream opinions at any cost. At the same time, he wasn't afraid to confront the mainstream until the end. I would wish for all of us to grow old like Havel. It’s a pity he was given only 75 years. I would have liked to listen to him even at ninety, which he would have celebrated this year. #VáclavHavel #Reflex #historie (translated)

Fico přirovnal NATO k Mnichovu. Historici v tom poznávají starý sovětský narativ. Andrej Babiš hovoří stále o Ficovi jako o nejbližším spojenci. Co všechno je spojuje? Je vidět, kdo koho inspiruje: Fico si podmanil veřejnoprávní médium, Babiš jde po poplatcích ČT a ČRo. Fico #Fico #Babiš #NATO #CZ #SK #RU

“Goedkope levens”, geboeid afgevoerd, mogelijk in busjes geleverd door Nederland. “Goedkope levens” gedwongen (!) om te vechten en sterven, tot de laatste Oekraïner, in “onze proxyoorlog” tegen Rusland. “Goedkope levens”, gebruikt. Historici gaan hier niet mild over oordelen. #Oekraïne #RussischeOorlog #Geschiedenis

Vánice, která rozbila atom: Skutečný příběh Lise Meitner Vánoce roku 1938. Zatímco Evropa se propadá do stínu nacismu, v malém švédském městečku Kungälv kráčí hlubokým sněhem šedesátiletá žena v těžkém kabátě. Vedle ní na běžkách jede její čtyřiatřicetiletý synovec. Nepřijeli na dovolenou. Žena v červenci jen o vlásek unikla zatčení nacistickým režimem – po březnovém anšlusu Rakouska přišla o občanství i platný pas a kolega z institutu ji navíc udal na ministerstvu. Ze dne na den ztratila domov i vlastní laboratoř. Přesto má v kapse kabátu dopis z Berlína, který během několika následujících hodin změní dějiny moderní vědy. Jmenuje se Lise Meitner. A v tento mrazivý den, s kouskem tužky na útržku papíru opřeném o zasněžený kmen, právě přišla na to, jak funguje jaderné štěpení. O šest let později za tento objev převezme Nobelovu cenu za chemii její dlouholetý kolega Otto Hahn. Sám. Její klíčový teoretický přínos zůstane v oficiálním zdůvodnění ceny opomenut. Vítejte v dalším díle mého seriálu zaměřeném na opomíjené #ZenyVeVede. Jestli se vám líbí, prosím sdílejte jej svým sledujícím. Dívka, která nesměla ani na univerzitní toaletu Lise Meitner se narodila ve Vídni v listopadu 1878 do vzdělané rodiny židovského původu. Už od dětství ji fascinovala matematika a záření. V té době však dívky v Rakousku-Uhersku nesměly oficiálně studovat veřejná gymnázia. Všechno dohnala soukromým studiem a stala se teprve druhou ženou v historii, která na Vídeňské univerzitě získala doktorát z fyziky. Jejím mentorem a inspirací byl geniální Ludwig Boltzmann. V roce 1907 odešla do Berlína, aby se učila od Maxe Plancka. V Prusku byl přístup žen k vysokoškolskému vzdělání stále tabu. Když začala spolupracovat s mladým chemikem Ottou Hahnem v Ústavu Emila Fischera, slavný chemik jí povolil vstup pouze pod přísnou podmínkou: bude pracovat výhradně v bývalé truhlářské dílně v suterénu s vlastním vchodem z ulice a nesmí vstoupit do poslucháren ani horních pater. Do budovy neměla povolený vstup ani na toaletu – musela chodit do nedaleké restaurace. Zatímco Hahn dostával plat vědce, Lise pracovala celých pět let bez nároku na honorář a žila ze skromné podpory své rodiny. Teprve v roce 1912 se stala Planckovou asistentkou a získala své první placené místo. Byla to mimořádně silná dvojice: Otto Hahn byl precizní analytický chemik, mistr v izolování i stopových množství radioaktivních prvků. Lise Meitner byla teoretická i experimentální fyzička s pronikavou matematickou intuicí, která dokázala naměřeným datům vtisknout fyzikální smysl a řád. Společně objevili prvek protaktinium a zkoumali radioaktivní záření. Lise si postupně vydobyla takové renomé, že se v roce 1926 stala první ženou s řádnou profesurou fyziky v celém Německu. Albert Einstein jí s obdivem přezdíval „naše Marie Curie“. Pak ale přišel rok 1933. Útěk s diamantovým prstenem v kapse Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byli židovští vědci hromadně zbavováni funkcí. Lise zpočátku chránilo rakouské občanství i práce v polozávislém Ústavu císaře Viléma. Věřila, že věda v Německu dokáže odolat politickému šílenství. V březnu 1938 však proběhl anšlus Rakouska. Přes noc se stala občankou Třetí říše a spadala pod norimberské rasové zákony. Hranice se pro osoby židovského původu uzavíraly, její pas byl neplatný a fanatický nacistický chemik Kurt Hess z téhož institutu ji nahlásil úřadům jako nežádoucí osobu. V červenci 1938 zorganizovali přátelé v čele s holandským fyzikem Dirkem Costerem tajnou záchrannou misi. Coster neohlášeně přijel do Berlína a doprovodil Lise do vlaku směr Nizozemsko. Na rozloučenou jí Otto Hahn vtiskl do ruky diamantový prsten po své matce – pro případ, že by bylo nutné podplatit pohraničníky. Nacistická hlídka na hranicích její neplatné doklady zkoumala, ale po napjatých minutách ji nechala projet. Lise vyvázla s deseti markami v peněžence a dvěma kufry. Přes Nizozemsko a Dánsko zamířila do švédského exilu. Ve Stockholmu získala místo v novém ústavu nobelisty Manneho Siegbahna. Ten však vůči ní zůstal rezervovaný – neposkytl jí téměř žádné vybavení, spolupracovníky ani odpovídající plat. Jediné spojení se špičkovou vědou tak představovala intenzivní korespondence s berlínskou laboratoří. Chemická záhada, která popírala fyzikální zákony V Berlíně Otto Hahn a mladý chemik Fritz Strassmann pokračovali v experimentech, které předtím naplánovali společně s Meitnerovou: ostřelovali těžké jádro uranu pomalými neutrony. Krátce před Vánocemi roku 1938 však narazili na výsledek, který nedával žádný smysl. V očekávaných rozpadových produktech nenašli těžší transurany, ale stopy barya. Baryum je však zhruba o polovinu lehčí než uran (uran má v jádře 92 protonů, baryum pouhých 56). Tehdejší fyzika považovala rozpad jádra na dva velké kusy za zhola nemožný. Předpokládalo se, že dopadající neutron může z jádra vyrazit nanejvýš malou částici (např. proton nebo jádro helia). Zmatený Hahn usedl v noci 19. prosince 1938 k psacímu stolu a poslal Lise dopis s přesným chemickým nálezem: „Naše izotopy radia se chovají jako baryum... Jako chemici bychom vlastně měli říci, že u těch nových látek nejde o radium, ale o baryum... Ale jako ‚jaderní fyzici‘ se k tomuto skoku, odporujícímu všem dosavadním poznatkům, zkrátka ještě nemůžeme odhodlat. Snad dokážeš navrhnout nějaké fantastické vysvětlení.“ Hahn věděl, že bez jejího teoretického posvěcení se chemický výsledek neodváží publikovat jako fakt. Průlom v zasněženém lese O několik dní později navštívil Lise v Kungälvu její synovec Otto Robert Frisch, talentovaný experimentální fyzik pracující v Kodani u Nielse Bohra. Během dopolední procházky mrazivou krajinou Frisch původně plánoval diskutovat o svém vlastním výzkumu, ale Lise odmítala mluvit o čemkoliv jiném než o Hahnově dopise. Znala Hahnovu analytickou pečlivost – pokud tvrdil, že chemicky prokázal baryum, nemohl to být omyl. Usedli na padlý kmen v lese a začali počítat. Lise si vybavila Bohrův kapkový model atomového jádra. Podle této představy se jádro nechová jako tuhá kulička, ale jako kapka kapaliny, jejíž tvar drží pohromadě povrchové napětí (způsobené silnou jadernou silou). Jádro uranu je však obrovské a natěsnané 92 kladně nabitými protony, které se navzájem mohutně elektrostaticky odpuzují. Povrchové napětí je u takto obřího jádra na samé hranici stability. Co když dopadající neutron kapku jen mírně rozkmitá? Jádro se protáhne do tvaru piškotu či činky. Uprostřed vznikne zaškrcení. V tu chvíli elektrické odpuzování na obou koncích převáží nad povrchovým napětím a jádro se roztrhne na dva menší fragmenty – například baryum a krypton: 56 + 36 = 92 Matematika seděla. Zůstávala však otázka: kde se vezme kinetická energie nově odmrštěných fragmentů? Lise spočítala, že elektrostatické odpuzování obou vzniklých jader musí uvolnit přibližně 200 MeV (megaelektronvoltů) na jedno jediné rozštěpené jádro. To bylo číslo v říši atomů nevídané – milionykrát převyšující jakoukoliv chemickou reakci. Odkud se tato energie vzala? Lise si z paměti vybavila hodnoty pro výpočet jaderných hmotností. Sečetla hmotnosti nově vzniklých jader a porovnala je s hmotností původního uranu. Výsledek ukázal nepatrný úbytek hmoty – nová jádra byla dohromady o zhruba pětinu hmotnosti protonu lehčí. Hmota se ztratila. Lise okamžitě použila nejslavnější rovnici světa, kterou zformuloval její přítel Albert Einstein: E = m c² Když do rovnice dosadila onen úbytek hmotnosti, vyšlo přesně: 200 MeV Vše do sebe beze zbytku zapadlo. Frisch termín pro tento děj převzal z biologie – nazval jej štěpení (nuclear fission), po vzoru dělení živé buňky. Zkreslený příběh a Matildin efekt Otto Hahn v lednu 1939 publikoval chemický nález barya v německém časopise Naturwissenschaften. Z politických důvodů v nacistickém Německu jméno Meitnerové uvést nemohl – článek s židovskou emigrantkou by byl okamžitě cenzurován. V únoru 1939 vyšla v britském časopise Nature teoretická práce Meitnerové a Frische, která celý proces poprvé fyzikálně vysvětlila, spočítala energii a pojmenovala štěpení. Světová fyzika byla v pozoru. Politická nutnost z roku 1939 se však po válce proměnila v pohodlnou legendu. Když v roce 1945 Královská švédská akademie věd udělila Nobelovu cenu za chemii za rok 1944, laureátem byl výhradně Otto Hahn. Ačkoliv Hahn jejich dlouholetou spolupráci před rokem 1938 v obecné rovině uznával, v otázce samotného štěpení po válce setrvale hájil narativ, že šlo o čistě chemický objev, na kterém fyzika neměla podíl a teoretici jej zprvu zpochybňovali. Historici vědy (zejména Ruth Lewin Sime a Elisabeth Crawford na základě odtajněných archivů Nobelovy nadace) prokázali, že švédský výbor pro chemii fyzikální rozměr objevu bagatelizoval a zásadní podíl Meitnerové ignoroval. Podle oficiálních záznamů byla Lise Meitner během svého života nominována na Nobelovu cenu celkem 49krát (30krát za fyziku, 19krát za chemii) – mimo jiné Maxem Planckem, Nielsem Bohrem či Arthurem Comptonem. Cenu nikdy nezískala. Jde o jeden z nejkřiklavějších projevů tzv. Matildina efektu v dějinách moderní vědy. „S bombou nebudu mít nic společného!“ Když spojenci zahájili přísně tajný projekt Manhattan na konstrukci atomové zbraně, Lise Meitner byla oficiálně vyzvána, aby se k vývoji v Los Alamos připojila. Její odpověď byla nekompromisní: „S bombou nebudu mít nic společného!“ Byla jednou z mála předních jaderných vědců, kteří účast na zbrani rezolutně odmítli z etických důvodů. Když po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki americký tisk senzacechtivě psal o „židovské matce atomové bomby“, která recept na zbraň vynesla z Berlína v kabelce, hluboce ji to zraňovalo. Celý zbytek života zasvětila obhajobě mírového využití jádra a etické odpovědnosti badatelů. Odkaz, který žádná cena nesmaže Lise Meitner se dočkala uznání, které je ještě vzácnější než Nobelova medaile. Zatímco nobelistů jsou stovky, stabilních i umělých chemických prvků zná periodická tabulka jen 118. V roce 1997 byl prvek s protonovým číslem 109 pojmenován na její počest: meitnerium (Mt). Je dodnes jedinou historickou ženou v dějinách, jejíž jméno nese chemický prvek zcela samostatně (Marie Curie jej v curiu sdílí s manželem Pierrem). Lise Meitner zemřela v anglické Cambridgi v říjnu 1968, krátce před svými 90. narozeninami. Její synovec Otto Frisch pro její náhrobek v Bramley vybral epitaf, který vystihuje celý její pohnutý osud: „Lise Meitner: fyzička, která nikdy neztratila své lidství.“ P.S.: Díky, že jste dočetli až sem, sdílejte prosím příběh svým sledujícím. Každý den sem píšu vedle vědeckých novinek příběh jedné opomíjené vědkyně, nezapomeňte dát sledovat @tkapler pro další. #ŽenyVeVědě #LiseMeitner #JadernáFyzika

Včera jsem se vás ptal, jestli byste měli zájem o seriál - příběhy význačných žen - zejména vědkyň, které ale téměř nikdo nezná (nebo alespoň u nás). Doufal jsem ve větší zájem, ale přesto se pár desítek z vás našlo, a tak začnu právě ženou, která jako první popsala, jak se vědkyním krade sláva a sama přitom z dějin téměř zmizela. Uvidíme, jestli se to chytne, další osud seriálu je ve vašich rukou. Je v tom trpká ironie: Matilda Joslyn Gageová se stala obětí jevu, který sama odhalila. Teprve v roce 1993 tento mechanismus pojmenovala jiná historička právě po ní: Matildin efekt. V roce 1870 vydala Gageová třicetistránkový spisek Woman as Inventor (Žena jako vynálezkyně) a o třináct let později ho rozšířila ve formě článku pro prestižní časopis North American Review. Píše v něm, že ženy odpradávna vynalézaly – od postupů zpracování hedvábí a krajek až po hlubinný dalekohled –, ale veškeré zásluhy si nakonec vždy připsal nejbližší muž. Často to byl přímo manžel – vdaná žena totiž v tehdejších Spojených státech neměla právo na výdělek z vlastního patentu. Gageová to nepsala jen jako teoretické zamyšlení; její práce byla uceleným katalogem konkrétních případů. Nejznámější z nich je spor o odzrňovač bavlny. Gageová tvrdila, že tento přelomový nápad ve skutečnosti patří Catherine Littlefieldové Greeneové, vdově po generálovi, která na své plantáži hostila mladého Eliho Whitneyho. Právě Whitney stroj podle jejího návrhu sestrojil a následně na něj získal patent. Historici se dodnes přou o to, jak velký podíl Greeneová vlastně měla. Pro Gageovou však nešlo jen o jeden konkrétní vynález. Šlo o systematický vzorec: žena něco vymyslí, muž to zpeněží a učebnice si zapamatují pouze jeho jméno. Matilda Joslyn Gageová se narodila 24. března 1826 v newyorském městě Cicero do rodiny bojující za zrušení otroctví. Dům jejích rodičů, a později i její vlastní dům ve Fayetteville, sloužil jako stanice tzv. podzemní železnice, jež pomáhala uprchlým otrokům. V roce 1852 poprvé promluvila na národním sjezdu za práva žen, přestože jí tehdy bylo pouhých čtyřiadvacet let. Společně s Elizabeth Cady Stantonovou a Susan B. Anthonyovou založila Národní asociaci pro volební právo žen a podílela se na sepsání prvních tří svazků díla History of Woman Suffrage. Byla však mnohem radikálnější než její dvě kolegyně. Odsuzovala církev jako hlavní oporu podřízenosti žen, tvrdě hájila práva původních obyvatel a dokonce se nechala čestně adoptovat do vlčího klanu Mohawků. Když se v roce 1890 hnutí za práva žen sloučilo s konzervativnějším proudem, Gageová na protest vystoupila a založila si vlastní organizaci. Za trest ji hlavní proud sufražistek ze svých dějin vymazal. Feministka Gloria Steinemová ji později výstižně označila za „ženu, která předběhla i ty, jež samy předběhly svou dobu“. Zemřela v roce 1898 v Chicagu u své dcery Maud, manželky L. Franka Bauma, autora slavného Čaroděje ze země Oz. Baum pojmenoval hlavní hrdinku Dorotku po vnučce Gageové, která zemřela v kojeneckém věku. I v tomto slavném příběhu se tak tiše ozývá stejný motiv: silná žena v pozadí fenoménu, jejž celý svět zná pod cizím jménem. Sto třiadvacet let po vydání spisku Gageové dala tomuto jevu konečně jméno historička Margaret W. Rossiterová. V roce 1993 publikovala v časopise Social Studies of Science (@Soc_Stud_Sci) článek s názvem The Matthew/Matilda Effect in Science. Takzvaný Matoušův efekt (dříve popsaný sociologem Robertem Mertonem) definuje pravidlo, podle kterého slavný vědec získá nepoměrně více uznání i za práci, na níž se podílel jeho méně známý kolega. Rossiterová k tomuto principu přidala genderovou variantu a pojmenovala ji po Gageové – protože ta tento fenomén nejen jako první popsala, ale sama se stala jeho obětí. Rossiterová o ní napsala, že „zahlédla, co se děje, pochopila vzorec, odsoudila ho, a přitom si jím sama prošla“. Sama Rossiterová, jež zemřela v srpnu 2025 ve věku 81 let, strávila desítky let v archivech a napsala tři monumentální svazky díla Women Scientists in America. Když jako doktorandka poprvé oznámila, že chce zkoumat historii vědkyň, kolegové se jí smáli, že to bude velmi tenká knížka. Nakonec jich objevila stovky. Příklady, které Rossiterová uvádí, dobře rezonují i dnes. Snímky DNA Rosalind Franklinové. Teoretický výklad jaderného štěpení Lisy Meitnerové, za který dostal Nobelovu cenu výhradně Otto Hahn. Středověká lékařka Trota ze Salerna, jejíž spisy se po její smrti začaly účelově připisovat mužům. Nettie Stevensová, jež objevila chromozomy X a Y. Nebo Jocelyn Bellová Burnellová, která ještě jako doktorandka objevila pulsary, avšak ocenění za objev převzal její školitel. Tento jev bohužel neskončil s 19. stoletím. Studie stále dokazují, že naprosto identický odborný článek získá vyšší hodnocení a respekt, pokud je pod ním podepsán muž. V Česku na tuto problematiku dlouhodobě upozorňuje Národní kontaktní centrum – gender a věda (@NKC_CZ) při Sociologickém ústavu (@Sociologicky) AV ČR (@Akademie_ved_CR). Česká republika navíc vykazuje jedny z nejhorších statistik v Evropě, pokud jde o podíl žen ve vedení výzkumných institucí. Zarážející je i fakt, že celá polovina Češek s čerstvým doktorátem do výzkumné sféry nakonec vůbec nenastoupí. Matilda Joslyn Gageová v roce 1883 napsala, že pokrok vzniká z řady drobných kroků a že nelze předvídat, co se stane, když z historie vynecháme i tu nejnepatrnější osobu. Právě proto má smysl vracet těmto ženám jejich jména. Nejde o pouhé morální gesto, ale o nezbytné narovnání historických faktů. Bez nich je totiž historie vědy neúplná a zkreslená. Osobně vidím ale ještě snad důležitější důvod pro jejich zviditelnění - chceme-li, aby se naše dcery samy věnovaly vědě, potřebují takové silné pozitivní vzory. Musí vidět, že ženy jsou neméně schopné a jen potřebují příležitost a musíme jim vštípit, ať bojují za přiznání svých úspěchů nejen pro ně samé, ale i pro generace dalších žen. Tento text je úvodem k novému seriálu o vědkyních, které Matildin efekt téměř vymazal z naší paměti. V následujících týdnech bych vám rád mnohé jejich práce a osudy postupně představil, záleží jak se vám bude téma líbit a budete-li mé články sdílet. Taky mi pište své náměty - která zapomenutá vědkyně (světová i česká) by podle vás měla dostat také prostor? Napište mi do komentářů. A nezapomeňte sledovat @tkapler, ať vám další díly neuniknou. Hash: #zeny_ve_vede #Matilda_effect #zeny_ve_vede #Matilda_effect #feminismus

V roce 1990 se narodilo 130 000 dětí. V roce 1999 to bylo 89 000 dětí. Plodnost tak během 90. let klesla z 1,9 na 1,13. Tyto děti jsou dnes dospělé a v minulém roce vyprodukovaly 77 000 potomků s plodností 1,28 a všichni jsou z toho zděšení. Společenské téma k řešení to bezesporu je. Jen je trochu komické sledovat, jak se nad tím nejvíc pohoršuje generace, za které porodnost dramaticky klesla a která té dnešní připravila dárečky v podobě krize bydlení, nedostavěné infrastruktury a státu, který si musí půjčovat i na uživení vlastních důchodů. Snad k nim budou historici ve svém hodnocení milostiví. #Plodnost #Demografie #Společnost

Příběh Betsy Rossové, švadleny, která podle legendy ušila první americkou vlajku, je obklopen mýty a historickými nejasnostmi, neboť v době jejího činu, kdy byla vyhlášena nezávislost, hrozila za vlastizradu smrt, ačkoliv historici nemají dostatek důkazů o tom, že by skutečně byla její tvůrkyní. #BetsyRossová #americkávlajka #nezávislost

Para a tristeza de muitos, o Brasil resolveu enfrentar a crise diplomática com os Estados Unidos de cabeça erguida. Vai ter reciprocidade de tratamento, sim - e não há nenhum exagero em apontar a historicidade do gesto do atual governo. https://t.co/5YM489uynh #Brasil #Diplomacia #Crise

Senegalese archeologen, geleid door het Slave Wrecks Project, proberen met hun onderwateronderzoek de geschiedenis van het eiland Gorée opnieuw te belichten en te breken met de door westerse historici gedomineerde narratieven over de trans-Atlantische slavenhandel, waarbij ze de ervaringen en verhalen van de onvrijwillige slachtoffers centraal stellen. #Slavernij #Archeologie #Gorée

Píše se 11.11.1982. Do vinárny U Obuvníka vstupuje mladý muž jménem Andrej Babiš. Po chvíli k Obuvníkovi zamíří další postava, tentokrát jde o důstojníka StB Júlia Šumana. Oba muži vinárnu po nějakém čase opustí, něco je ale jinak. Neodchází z ní totiž jen ten jeden agent StB, který do ní vstoupil, ale hned dva. Šuman a Bureš. Andrej Babiš se ke spolupráci s StB U Obuvníka upsal a začal coby práskač Bureš úřadovat. První jako důvěrník, po čase už jako spolehlivý agent. Jeho svazek má celých 13 stran a to jich byla po Sametové revoluci ještě spousta zničena. Babiš spolupráci s tajnou policií poslední roky vytrvale odmítá, ještě v roce 2011 ji ale v show Jana Krause se slovy, že on byl u té "hodné StB" sám přiznal. Prohrál také všechny soudy a poslední vypořádání se se slovenským ministerstvem vnitra si s Ficovou vládou a ministrem Šutaj Eštokem jen po kamarádsku vykšeftoval. Všichni odborníci a historici se shodují na tom, že Andrej Babiš udavačem StB skutečně byl. Bureši, nezapomínáme! #AndrejBabiš #StB #historie

V článku se zkoumá, proč je důležité připomínat začátek španělské občanské války, devadesát let poté, přičemž historici zdůrazňují, že konflikt zanechal trvalý otisk v současné společnosti a poukazují na nevyřešené otázky týkající se pádu demokratického systému a jeho dopadů na současnou identitu a paměť Španělska. #GuerraCivilEspañola #MemoriaHistórica #HistoriaDeEspaña

In zijn nieuwe boek De zaak Einstein onderzoekt Thomas Harding de gruwelijke moord op de Joodse familie Einstein in augustus 1944 door Duitse soldaten in Italië, en de voortdurende zoektocht naar de verantwoordelijken, wat de complexiteit van het achterhalen van historische waarheden belicht. #Einstein #tweedeWereldoorlog #historici

À l'extrême-gauche qui semble voir le monde glisser intégralement du côté des réactionnaires : c'est vous qui avez glissé. Voyez votre silence gêné pour la mort de Marjane Satrapi. Si Marjane Satrapi nous avait quittés en 2017 ou en 2022, toute l'équipe Mélenchoniste aurait salué son message de liberté. Aujourd'hui, même pas des chuchotements. C'est typique de ceux qui pensent avoir toujours raison. Ils ne voient même pas l'historicité de leur propre évolution politique. Si deux millésimes d'eux-mêmes se rencontraient, ils se détesteraient. Voyez votre soutien aux influenceurs qui ont orchestré une campagne de suspicion de fascisme pour toute personne qui parle encore de Samuel Paty, que ce soit regelegorila ou Laurence de Cock. Voyez votre politique à l'égard de la Russie. Qui croyez vous incarne le plus la réaction, Trump ou Poutine ? Dans quel pays seriez-vous le plus libre, la Chine ou les États-Unis ? Préférez-vous Macron ou les mollahs ? Vous ne voyez pas la différence entre notre situation, et un régime qui massacre des dizaines de milliers de manifestants tout en coupant internet pendant quatre mois pour éteindre l'opposition ? La forme la plus évidente de racisme est d'attendre la perfection des libertés et de la protection sociale de la part d'un régime occidental, tout en considérant normal, essentiel, consubstantiel, qu'une population orientale fasse reposer son droit sur les affabulations d'un pseudo prophète du haut moyen-âge. Ce deux poids deux mesures dit tout. Un progrès réservé. Et vous ne tenez pas ces propos ailleurs. Vous le faites ici. Ici qui vous permet le faire. Alors qu'ailleurs, vous seriez déjà dans une fosse commune, comme janvier l'a démontré. Marjane Satrapi se moque dans sa grande œuvre des anarchistes à Vienne qui font des grandes phrases sans voir leur propre petitesse, leur ignorance d'ailleurs. Il y a des dingos ailleurs qu'à Washington. Avec l'anar' pédant, elle pensait à vous les radicaux de twitter, bruyants sur ce réseau mais seulement avec le courage de l'anonymat distant. Marjane Satrapi a montré qu'en dehors de l'Occident, il y a des courants réactionnaires, au sens total. Pas juste nationalistes. Souhaitant faire disparaitre les femmes de la vie publique. Vous ne le supportez pas parce que vous rêvez d'une renaissance du tiers-mondisme qui pourrait remplacer la classe révolutionnaire. Vous vous êtes trouvés de nouveaux amis. Des soraliens à peine dégrossis. Des types comme Aurélien Bellanger qui est de gauche depuis six semaines et qui écrit des bouquins pour la définir. Des types comme regelegorila dont le business model repose sur le bruit qu'il fait, pas sur la finesse de son propos. Le signal de vertu ultime : la tolérance envers la différence. Mais la différence dont vous vous protégez, que vous ne connaîtrez pas vous-mêmes. Vous ne connaîtrez pas l'adolescence de Marjane Satrapi qui n'avait pas même le droit d'écouter du rock. En parlant de musique, on a des petits mollahs en France. Voyez Zack Nani qui dit que la musique est contraire au droit coranique. Voyez comme un athlète dans la lumière peut montrer qu'il cache jusqu'au nez de sa femme. Voyez les comptes comme "actu foot maroc" sans doute tenu par un adolescent en France, qui floute les femmes sur les photos. Pourquoi on accepte cela en ne réagissant pas ? C'est la raison pour laquelle Marjane Satrapi provoque le silence du camp LFIste. Son parcours et ultimement sa vie démontrent qu'on peut être iranienne et choisir la liberté plutôt que la soumission. La liberté est une envie universelle. Pas pour ceux qui veulent entraver celle des autres. Qu'ils perdent, et vite. #Liberté #Politique #Réaction