Search

Flydubai FZ1073 from Dubai to Tel Aviv landed today in Tabuk, Saudi Arabia. Officially, it was (so far) not a hijacking, but a physical altercation between the pilots. The aircraft sent a transponder signal of 7700 and briefly 7500, rapidly descending from about 34,000 to about 15,000 feet. No passenger fatalities. If it was an attempt at a suicidal crash of the aircraft of one. #Letenky #Bezpečnost #LeteckáDoprava #AE #IL #SA (translated)

Chlap volá do firmy a objednává si jejich pětidenní program na hubnutí o 2,5 kila. ​Druhý den ráno někdo zaklepe na dveře. Když otevře, stojí před ním nádherná, atletická devatenáctiletá holka. Na sobě má jen běžecké boty Nike a na krku cedulku s nápisem: „Když mě chytíš, jsem tvoje.“ ​Chlap se bez váhání pustí za ní. O pár kilometrů dál, celý udychaný a zničený, to nakonec vzdá. Stejný scenář se opakuje i následující čtyři dny. Pátý den stoupne na váhu a s nadšením zjsití, že doopravdy zhubl 2,5 kila, přesně jak firma slibovala. ​Předmět funguje, a tak neváhá, zavolá do firmy znovu a objedná si 5denní program na hubnutí o 5 kilo. ​Následující ráno opět ozve klepání. Za dveřmi stojí ta nejúžasnější a nejsexy žena, jakou kdy v životě viděl. Má na sobě jen tenusky Reebok a kolem krku ceduli: „Když mě chytíš, jsem tvoje.“ ​Chlap vyrazí ze dveří jako střela. Dívka je ale v perfektní kondici, a i když se chlap snaží ze všech sil, nemá šanci. Stejná rutina pokračuje i další čtyři dny a chlap cítí, jak se jeho fyzička den ode dne zlepšuje. Pátý den se zváží a k jeho obrovské radosti ukazatel ukazuje o dalších 5 kilo méně. ​Rozhodne se jít do rizika. Vytočí číslo firmy a objedná si jejich sedmidenní program na hubnutí o 10 kilo. ​„Jste si fakt jistý?“ ptá se operátor v telefonu. „To je náš vůbec nejpřísnější program.“ „Absolutně,“ odpoví chlap skálopevně, „takhle skvěle jsem se necítil už roky!“ ​Druhý den ráno se ozve zbrklé zaklepání na dveře. Chlap nedočkavě otevře… a tam stojí obrovský, dvoumetrový nabušený chlap. Na sobě má jen růžové tenisky a kolem krku ceduli s nápisem: „Jestli tě chytím, jsi můj!“ #hubnutí #fitness #humor

Vánice, která rozbila atom: Skutečný příběh Lise Meitner Vánoce roku 1938. Zatímco Evropa se propadá do stínu nacismu, v malém švédském městečku Kungälv kráčí hlubokým sněhem šedesátiletá žena v těžkém kabátě. Vedle ní na běžkách jede její čtyřiatřicetiletý synovec. Nepřijeli na dovolenou. Žena v červenci jen o vlásek unikla zatčení nacistickým režimem – po březnovém anšlusu Rakouska přišla o občanství i platný pas a kolega z institutu ji navíc udal na ministerstvu. Ze dne na den ztratila domov i vlastní laboratoř. Přesto má v kapse kabátu dopis z Berlína, který během několika následujících hodin změní dějiny moderní vědy. Jmenuje se Lise Meitner. A v tento mrazivý den, s kouskem tužky na útržku papíru opřeném o zasněžený kmen, právě přišla na to, jak funguje jaderné štěpení. O šest let později za tento objev převezme Nobelovu cenu za chemii její dlouholetý kolega Otto Hahn. Sám. Její klíčový teoretický přínos zůstane v oficiálním zdůvodnění ceny opomenut. Vítejte v dalším díle mého seriálu zaměřeném na opomíjené #ZenyVeVede. Jestli se vám líbí, prosím sdílejte jej svým sledujícím. Dívka, která nesměla ani na univerzitní toaletu Lise Meitner se narodila ve Vídni v listopadu 1878 do vzdělané rodiny židovského původu. Už od dětství ji fascinovala matematika a záření. V té době však dívky v Rakousku-Uhersku nesměly oficiálně studovat veřejná gymnázia. Všechno dohnala soukromým studiem a stala se teprve druhou ženou v historii, která na Vídeňské univerzitě získala doktorát z fyziky. Jejím mentorem a inspirací byl geniální Ludwig Boltzmann. V roce 1907 odešla do Berlína, aby se učila od Maxe Plancka. V Prusku byl přístup žen k vysokoškolskému vzdělání stále tabu. Když začala spolupracovat s mladým chemikem Ottou Hahnem v Ústavu Emila Fischera, slavný chemik jí povolil vstup pouze pod přísnou podmínkou: bude pracovat výhradně v bývalé truhlářské dílně v suterénu s vlastním vchodem z ulice a nesmí vstoupit do poslucháren ani horních pater. Do budovy neměla povolený vstup ani na toaletu – musela chodit do nedaleké restaurace. Zatímco Hahn dostával plat vědce, Lise pracovala celých pět let bez nároku na honorář a žila ze skromné podpory své rodiny. Teprve v roce 1912 se stala Planckovou asistentkou a získala své první placené místo. Byla to mimořádně silná dvojice: Otto Hahn byl precizní analytický chemik, mistr v izolování i stopových množství radioaktivních prvků. Lise Meitner byla teoretická i experimentální fyzička s pronikavou matematickou intuicí, která dokázala naměřeným datům vtisknout fyzikální smysl a řád. Společně objevili prvek protaktinium a zkoumali radioaktivní záření. Lise si postupně vydobyla takové renomé, že se v roce 1926 stala první ženou s řádnou profesurou fyziky v celém Německu. Albert Einstein jí s obdivem přezdíval „naše Marie Curie“. Pak ale přišel rok 1933. Útěk s diamantovým prstenem v kapse Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byli židovští vědci hromadně zbavováni funkcí. Lise zpočátku chránilo rakouské občanství i práce v polozávislém Ústavu císaře Viléma. Věřila, že věda v Německu dokáže odolat politickému šílenství. V březnu 1938 však proběhl anšlus Rakouska. Přes noc se stala občankou Třetí říše a spadala pod norimberské rasové zákony. Hranice se pro osoby židovského původu uzavíraly, její pas byl neplatný a fanatický nacistický chemik Kurt Hess z téhož institutu ji nahlásil úřadům jako nežádoucí osobu. V červenci 1938 zorganizovali přátelé v čele s holandským fyzikem Dirkem Costerem tajnou záchrannou misi. Coster neohlášeně přijel do Berlína a doprovodil Lise do vlaku směr Nizozemsko. Na rozloučenou jí Otto Hahn vtiskl do ruky diamantový prsten po své matce – pro případ, že by bylo nutné podplatit pohraničníky. Nacistická hlídka na hranicích její neplatné doklady zkoumala, ale po napjatých minutách ji nechala projet. Lise vyvázla s deseti markami v peněžence a dvěma kufry. Přes Nizozemsko a Dánsko zamířila do švédského exilu. Ve Stockholmu získala místo v novém ústavu nobelisty Manneho Siegbahna. Ten však vůči ní zůstal rezervovaný – neposkytl jí téměř žádné vybavení, spolupracovníky ani odpovídající plat. Jediné spojení se špičkovou vědou tak představovala intenzivní korespondence s berlínskou laboratoří. Chemická záhada, která popírala fyzikální zákony V Berlíně Otto Hahn a mladý chemik Fritz Strassmann pokračovali v experimentech, které předtím naplánovali společně s Meitnerovou: ostřelovali těžké jádro uranu pomalými neutrony. Krátce před Vánocemi roku 1938 však narazili na výsledek, který nedával žádný smysl. V očekávaných rozpadových produktech nenašli těžší transurany, ale stopy barya. Baryum je však zhruba o polovinu lehčí než uran (uran má v jádře 92 protonů, baryum pouhých 56). Tehdejší fyzika považovala rozpad jádra na dva velké kusy za zhola nemožný. Předpokládalo se, že dopadající neutron může z jádra vyrazit nanejvýš malou částici (např. proton nebo jádro helia). Zmatený Hahn usedl v noci 19. prosince 1938 k psacímu stolu a poslal Lise dopis s přesným chemickým nálezem: „Naše izotopy radia se chovají jako baryum... Jako chemici bychom vlastně měli říci, že u těch nových látek nejde o radium, ale o baryum... Ale jako ‚jaderní fyzici‘ se k tomuto skoku, odporujícímu všem dosavadním poznatkům, zkrátka ještě nemůžeme odhodlat. Snad dokážeš navrhnout nějaké fantastické vysvětlení.“ Hahn věděl, že bez jejího teoretického posvěcení se chemický výsledek neodváží publikovat jako fakt. Průlom v zasněženém lese O několik dní později navštívil Lise v Kungälvu její synovec Otto Robert Frisch, talentovaný experimentální fyzik pracující v Kodani u Nielse Bohra. Během dopolední procházky mrazivou krajinou Frisch původně plánoval diskutovat o svém vlastním výzkumu, ale Lise odmítala mluvit o čemkoliv jiném než o Hahnově dopise. Znala Hahnovu analytickou pečlivost – pokud tvrdil, že chemicky prokázal baryum, nemohl to být omyl. Usedli na padlý kmen v lese a začali počítat. Lise si vybavila Bohrův kapkový model atomového jádra. Podle této představy se jádro nechová jako tuhá kulička, ale jako kapka kapaliny, jejíž tvar drží pohromadě povrchové napětí (způsobené silnou jadernou silou). Jádro uranu je však obrovské a natěsnané 92 kladně nabitými protony, které se navzájem mohutně elektrostaticky odpuzují. Povrchové napětí je u takto obřího jádra na samé hranici stability. Co když dopadající neutron kapku jen mírně rozkmitá? Jádro se protáhne do tvaru piškotu či činky. Uprostřed vznikne zaškrcení. V tu chvíli elektrické odpuzování na obou koncích převáží nad povrchovým napětím a jádro se roztrhne na dva menší fragmenty – například baryum a krypton: 56 + 36 = 92 Matematika seděla. Zůstávala však otázka: kde se vezme kinetická energie nově odmrštěných fragmentů? Lise spočítala, že elektrostatické odpuzování obou vzniklých jader musí uvolnit přibližně 200 MeV (megaelektronvoltů) na jedno jediné rozštěpené jádro. To bylo číslo v říši atomů nevídané – milionykrát převyšující jakoukoliv chemickou reakci. Odkud se tato energie vzala? Lise si z paměti vybavila hodnoty pro výpočet jaderných hmotností. Sečetla hmotnosti nově vzniklých jader a porovnala je s hmotností původního uranu. Výsledek ukázal nepatrný úbytek hmoty – nová jádra byla dohromady o zhruba pětinu hmotnosti protonu lehčí. Hmota se ztratila. Lise okamžitě použila nejslavnější rovnici světa, kterou zformuloval její přítel Albert Einstein: E = m c² Když do rovnice dosadila onen úbytek hmotnosti, vyšlo přesně: 200 MeV Vše do sebe beze zbytku zapadlo. Frisch termín pro tento děj převzal z biologie – nazval jej štěpení (nuclear fission), po vzoru dělení živé buňky. Zkreslený příběh a Matildin efekt Otto Hahn v lednu 1939 publikoval chemický nález barya v německém časopise Naturwissenschaften. Z politických důvodů v nacistickém Německu jméno Meitnerové uvést nemohl – článek s židovskou emigrantkou by byl okamžitě cenzurován. V únoru 1939 vyšla v britském časopise Nature teoretická práce Meitnerové a Frische, která celý proces poprvé fyzikálně vysvětlila, spočítala energii a pojmenovala štěpení. Světová fyzika byla v pozoru. Politická nutnost z roku 1939 se však po válce proměnila v pohodlnou legendu. Když v roce 1945 Královská švédská akademie věd udělila Nobelovu cenu za chemii za rok 1944, laureátem byl výhradně Otto Hahn. Ačkoliv Hahn jejich dlouholetou spolupráci před rokem 1938 v obecné rovině uznával, v otázce samotného štěpení po válce setrvale hájil narativ, že šlo o čistě chemický objev, na kterém fyzika neměla podíl a teoretici jej zprvu zpochybňovali. Historici vědy (zejména Ruth Lewin Sime a Elisabeth Crawford na základě odtajněných archivů Nobelovy nadace) prokázali, že švédský výbor pro chemii fyzikální rozměr objevu bagatelizoval a zásadní podíl Meitnerové ignoroval. Podle oficiálních záznamů byla Lise Meitner během svého života nominována na Nobelovu cenu celkem 49krát (30krát za fyziku, 19krát za chemii) – mimo jiné Maxem Planckem, Nielsem Bohrem či Arthurem Comptonem. Cenu nikdy nezískala. Jde o jeden z nejkřiklavějších projevů tzv. Matildina efektu v dějinách moderní vědy. „S bombou nebudu mít nic společného!“ Když spojenci zahájili přísně tajný projekt Manhattan na konstrukci atomové zbraně, Lise Meitner byla oficiálně vyzvána, aby se k vývoji v Los Alamos připojila. Její odpověď byla nekompromisní: „S bombou nebudu mít nic společného!“ Byla jednou z mála předních jaderných vědců, kteří účast na zbrani rezolutně odmítli z etických důvodů. Když po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki americký tisk senzacechtivě psal o „židovské matce atomové bomby“, která recept na zbraň vynesla z Berlína v kabelce, hluboce ji to zraňovalo. Celý zbytek života zasvětila obhajobě mírového využití jádra a etické odpovědnosti badatelů. Odkaz, který žádná cena nesmaže Lise Meitner se dočkala uznání, které je ještě vzácnější než Nobelova medaile. Zatímco nobelistů jsou stovky, stabilních i umělých chemických prvků zná periodická tabulka jen 118. V roce 1997 byl prvek s protonovým číslem 109 pojmenován na její počest: meitnerium (Mt). Je dodnes jedinou historickou ženou v dějinách, jejíž jméno nese chemický prvek zcela samostatně (Marie Curie jej v curiu sdílí s manželem Pierrem). Lise Meitner zemřela v anglické Cambridgi v říjnu 1968, krátce před svými 90. narozeninami. Její synovec Otto Frisch pro její náhrobek v Bramley vybral epitaf, který vystihuje celý její pohnutý osud: „Lise Meitner: fyzička, která nikdy neztratila své lidství.“ P.S.: Díky, že jste dočetli až sem, sdílejte prosím příběh svým sledujícím. Každý den sem píšu vedle vědeckých novinek příběh jedné opomíjené vědkyně, nezapomeňte dát sledovat @tkapler pro další. #ŽenyVeVědě #LiseMeitner #JadernáFyzika

Článek uvádí, že zatímco populární cíl 10 000 kroků denně není nevyhnutelně nutný pro zajištění zdraví, už 3967 kroků může snižovat riziko úmrtí, přičemž větší počet kroků je spojován s ještě nižším rizikem, což naznačuje, že jakákoli fyzická aktivita je prospěšná ve srovnání s pasivním životním stylem. #10тысячШагов #ФизическаяАктивность #Здоровье

Dnes si povíme o jednom z nejzajímavějších míst pro digitální nomády – o neobjeveném klenotu, který v podstatě není zmíněn v žádných žebříčcích nebo fórech pro digitální nomády, ale podle mého skromného názoru jde o absolutní banger, zvlášť pro Středoevropany a speciálně pro muže (ale i ženám se tam bude líbit). Jde samozřejmě o můj milovaný Užhorod, kde jsem v minulé dekádě prožil pět let života. Dodnes tam jednou dvakrát ročně jezdím a zažil jsem osobně neuvěřitelnou proměnu z polorozbitého města s hororovými silnicemi a smečkami pouličních psů na velmi důstojnou středoevropskou metropoli. Takže si bez falešné skromnosti troufám tvrdit, že mám o městě expertní znalosti, o které se rád podělím :) Na úvod se sluší zmínit, že na Ukrajině probíhá válka, ale samotné boje jsou od Užhorodu dál než Praha (!). Rakety do samotného Užhorodu za celou dobu války přiletěly pouze jednou – jedna trefila transformátor za městem, druhá sklad munice v průmyslové zóně. Navíc se to stalo pár dní po nástupu Pétera Magyara k moci, takže ten útok byl tak trochu i ruský vzkaz Maďarům - "ať moc nezlobí nebo bude zle". Zakarpatí, potažmo Užhorod (maď. Ungvár), vnímají Maďaři historicky jako svou sféru vlivu. Odhaduje se, že 20 % obyvatel Zakarpatí má druhý, maďarský pas, a některé obce jsou plně maďarské (především zemědělské vesnice na jihu u maďarských hranic). Rusové tento maďarský pocit respektují, a protože Maďaři byli a nejspíš stále jsou ze zemí EU k Rusku nejvstřícnější, na Zakarpatí až na pár výjimek neútočí. Nebezpečí pro cizince je proto absolutně minimální, případná rizika si ale samozřejmě musí každý soudruh/soudružka uvědomit sám. V Užhorodu maká elektřina, jsou pohonné hmoty, a kromě občasných sirénových výstrah nelze fakt, že v zemi probíhá válka, vůbec postřehnout. Z etického hlediska rozhodně není nic špatného na tom, že tam nomád nebo turista pojede – hlavně přiveze peníze místnímu byznysu. Nesetkal jsem se ze strany místních s jakoukoli antipatií, a to jsem tam byl od začátku války zhruba desetkrát, v souhrnu přes tři měsíce. Čím je Užhorod pro digitální nomády atraktivní? 1. Nízké ceny bydlení, gastra a kávy Nájemné za zařízený byt 1+1 v novostavbě začíná zhruba na 500 $ měsíčně + služby (od cca 100 $), byt v původním stavu někde v paneláku nebo staré chrušcovce lze sehnat za $250-400 + služby. Ceny uvádím v dolarech, protože je tamním zvykem fixovat nájemné v zahraniční valutě kvůli volatilitě hřivny. Ve městě jsou bez přehánění vyšší desítky kaváren, z toho 10–15 s výběrovou kávou a řemeslnou přípravou včetně různých V60, batchů, cold brew,… V kavárnách se dá samozřejmě pracovat na počítadle. Espresso z kvalitních zrn v dobré kavárně začíná na cca 25 korunách, ve večerkách Zina stojí espresso z velké italské mašiny 12 kaček – otevřeno 24/7/365, po městě desítky poboček, ale směs arabika+robusta, sám beru jen v nouzi (např. brzy ráno při výjedu na výlet) Stejně tak je ve městě velké množství opravdu kvalitních restaurací (ukrajinské, italské, asijské, gruzínské, burgery, maďarské, uzbecké…) se zhruba polovičními cenami v porovnání s ČR. V Užhorodu je také celá řada levných jídelen, resp. poledních menu, kde se člověk slušně naobědvá řekněme od 60 Kč; v restauraci Driva stojí slušné polední menu (polévka, hlavní jídlo, nealko nápoj) 85 Kč. Na ukrajinské gastronomii je zajímavé, že tam prakticky neexistují polomonopolní gastrododavatelé surovin pro restaurace a jídelny jako u nás (Bidfood, Makro a pár dalších), kteří hodně cpou své polotovary a kuchaři to kvitují, protože to šetří čas. Na Ukrajině se téměř vše dělá z primárních surovin – když si objednáte bramboráky, tak fakt někdo v kuchyni nakrouhá brambory a udělá je od nuly. Stejně tak si každý podnik "lepí pelměně". Zkrátka domácí vaření. Je to dost znát na chuti. 2. Velmi kvalitní potraviny (na trzích) Poměrně zajímavé je, že ceny drogerie a potravin jsou stejné, v některých případech i lehce vyšší než v ČR, ale zároveň je v Užhorodu několik old-school trhů, kde se dají kupovat domácí potraviny (často sezónní přebytky individuálních pěstitelů a chovatelů), tzn. v super bio kvalitě za velmi rozumné ceny (v porovnání s EU). Lze koupit domácí zeleninu, ovoce, mléčné produkty (smetana, že v ní lžíce stojí), mléko, sýry, brynzu, vejce, drůbeží maso i domácí víno (ve smyslu nápoje, za mě chuťově nic moc). Velmi levně jsem v porovnání s EU kupoval kozí mléko a čerstvé kozí sýry v super kvalitě, navíc bez toho klasického kozího duncu. V Užhorodu je také mnoho pekáren, od normálních po nóbl, velké množství různých chlebů s akcentem na tmavé a žitné, ceny opět o dost nižší než v ČR. Řemeslnej chleba vysoké kvality do padesáti českých vočí. 3. Široké možnosti volnočasového vyžití Užhorod je krajské město, takže je tam plno sportovních zařízení – dá se chodit do bazénu (soukromý, trochu dražší než městské bazény v ČR), jsou tam dobře vybavené posilovny (t. č. plné jedničkových koc, čávové nejsou, o tom dále), několik tenisových areálů, krytý padel, squash, sauny/báni, stolní tenis, fotbal… Mimo to dobrá péče o tělo pro muže i ženy (ceny neznám, kadeřník mě stojí už jako v ČR), velmi kvalitní masáže za polovinu toho co v ČR, velké množství kvalitních stomatologů (takže je možné nechat si dát do pořádku chrup za zlomek cen v ČR/EU) a vůbec dobrá soukromá zdravotní péče – nedávno tam byl na nějakém zákroku Jean-Claude Van Damme, hovoří se o hemeroidech :-) Samozřejmě je tam i plno kulturních akci, ale to je většinou omezené na znalost ukrajinštiny. 4. Dobré jméno a zvuk Čechů/ČR Češi mají v Užhorodu stále velmi dobré renomé, jednak historicky, jednak díky pomoci během války (letos mi a českému národu pan fízl během silniční kontroly poděkoval za podporu Ukrajiny proti agresorovi!). V podstatě se dá říct, že s českým pasem se ve společenském žebříčku posunete o příčku nahoru. Je ale dobré vědět, že čeští muži mají z pohledu datingu docela blbou pověst jako kolenovrti (i když by to mohlo některé zle smýšlející lidi napadnout, tak já jsem se na tomto stereotypu svých chováním nepodílel :), Ukrajinci jsou minimálně v prvotní fázi randění daleko velkorysejší než čeští muži, často ale i v manželství - je poměrně běžné, že pokud to jen trochu jde, zůstavá žena s křiklounem doma do nástupu na základku ... 5. Informační odstavec pro čáva Užhorod je samozřejmě město plné krásných dívek a žen. Je to dáno genetikou, domácím vařením, pohybem (holky choděj pěšky) a v neposlední řadě tím, že fyzická krása je často jediný kapitál, resp. šance na dobrý život, kterou reálně mají. Bez peněz, kontaktů nebo silného rodinného zázemí je pro mladé lidi (muže i ženy) velmi těžké prosadit se přímo v Užhorodu stylem selfmade a nejde to moc zlomit ani dobrým vzděláním, pokud nejde o IT a remote jobík pro EU/US firmu za juráše/dolcky. Takže holky se o sebe dost starají, cíleně limitují kalorický příjem, investují do péče o tělo atd. Mně osobně vadilo, že jak jsou hezké, tak nejsou úplně nejchytřejší, a navíc ty nehezké maloměstské manýry. K tomu ty jejich zakarpatské tradice, vysoká religiozita, po prvním sexu se začaly ptát na svatbu (to bohužel není nadsázka) a další istá kulturná špecifika. V tomto ohledu se situace výrazně zlepšila, protože po začátku války se do Užhorodu přestěhovaly dívky a ženy z větších ukrajinských měst včetně Kyjeva, a to je už jiná písnička – vzdělané, zajímavé, zcestovalé a jazykově vybavené, ničím se nelišící třeba od svých českých kolegyň. Navíc je nyní v Užhorodu na dating marketu pro ukrajinské kolegyně velmi zapeklitá situace, bo nejsou čávové 25+, protože od pětadvaceti začíná odvodový věk – kořeni se buď schovávají doma, nebo už bojují, nebo jsou za hranicí. Není koho datovat. Takže můžete pomoci rozšiřovat středoevropský genofond :-)) Sluší se dodat, že pro většinu užhorodských žen zahraniční čávo rozhodně není snový partner, většina preferuje hezkého, lovatého Ukrajince – jenže těch s krupicou, na nějaké úrovni a hlavně nezadaných … je málo. 6. Ukrajinština vs. angličtina Trochu trabl pro lidi pod 45, tzn. skoro všechny nomády, je v Užhorodu jazyk. Mluví se ukrajinsky (a rusky) a používají cyrilici (ukrajinskou azbuku). Při kratším i delším pobytu je důležité se ukrajinskou azbuku naučit, protože to každému instantně otevře nový svět – díky tomu, že jde o slovanský jazyk, se dá čtením mnohému hned porozumět, třeba menu v hospodách/kavárnách. Základy se člověk naučí za pár dní, u rychlejšího čtení celých vět chvíli trvá, než se to dostane do hlavy. Já sám bych se v případě nomádského pobytu v Užhorodu hned začal učit ukrajinsky se soukromou učitelkou (cca 2 hodiny denně). Tímto tempem + nějaká domácí příprava + poslech rádia/TV/podcastů + ideálně slovník s dlouhými vlasy se dá dostat na úroveň B2 v mluvení a poslechu za 3–6 měsíců, podle intenzity a řekněme talentu. Vzhledem k geopolitické situaci je ten jazyk pro Čechy poměrně atraktivní, třeba i kvůli potenciálnímu budoucímu byznysu při obnově Ukrajiny atd. A hlavně Čech/Češka s plynulou znalosti ukrajinštiny (aspoň té mluvené) si bude místní vodit jak Kirschner Hurvínka! Když jsem do Užhorodu přijel v roce 2013 poprvé a od roku 2015 tam začal žít, byla znalost angličtiny mezi místními katastrofální, anglicky umělo v podstatě pár vzdělanějších lidí. Dnes je to už lepší, ale plnohodnotný život tam pouze s angličtinou možný není. Na druhou stranu plno místních rozumí a někdy dokonce mluví česky/slovensky, takže pro Čecha/Čobolka není velký problém se tam na základní úrovni domluvit – spíš bude někdy problém porozumět místním. To je asi vše, co mě takhle z hlavy napadá. Pokud máte dotazy, ptejte se. Každopádně pokud nomádíte, doporučuju vyzkoušet, budete na 100 % spoko. #DigitálníNomádi #Užhorod #StředníEvropa

V článku se popisuje, jak nová fyzická a právní bariéra na moři u Ceuty odrazuje migranty a umožňuje jejich rychlé vracení do Maroka bez administrativních postupů, a to na základě nedávného rozhodnutí Španělského nejvyššího soudu a nové legislativní úpravy zaměřené na zamezení nelegálního překročení hranic. #Ceuta #Migración #LeyExtranjería

‼️Premiér Sanchez v Ceutě otočil a slíbil okamžité deportace‼️ "Požádali jsme o rozmístění bójí na vlnolamu, aby se vytvořila fyzická bariéra, která by z administrativního hlediska umožnila repatriaci na hranicích.“ Sanchez se tímto pokouší o trik, kterým obejde čerstvý https://t.co/B9XHpnJV4o #Sanchez #Ceuta #deportace #ES

V článku se zdůrazňuje, že pro dosažení dlouhověkosti a dobrého zdraví mezi 40 a 60 lety je klíčové udržovat zdravé životní návyky, jako je pravidelná fyzická aktivita a vyvážená strava, přičemž odborníci doporučují kombinaci aerobního a anaerobního cvičení spolu se správnou výživou a udržením ideální tělesné hmotnosti. #Longevidad #HábitosSaludables #PrevenciónSaludable

Naprosto mimo realitu. 🤬😡 Očekával jsem jen dva scénáře. Trenér Koubek bude po katastrofálním turnaji odvolán. Nebo stihne ještě předtím položit svou funkci sám. Bohužel přišel scénář třetí. Nedvěd s Trundou se úplně zbláznili.   Měli jsme za cíl postup. Skončili jsme čtvrtí s jediným bodem. Předvedli jsme bojácnou hru a zoufalé výkony. Buď nebyla fyzička, nebo byli přetrénovaní. Zanechali jsme otřesný dojem. Viděl jsem spoustu zápasů a srovnání s ostatními týmy je doslova drtivé. Jsme jedni z nejhorších na turnaji. Což se hojně píše na sítích i v zahraničním tisku.   Ve 3 zápasech jsem neviděl nic, co by mě mělo před Španělskem, Anglií a Chorvatskem (na podzim hrajeme se vsemi 2x – doma/venku) uklidnit. Jen jsme stihli přijít o nejlepšího českého útočníka a spolehlivého, zkušeného obránce. A vůbec se jim nedivím. Osobně mě naštvalo, že nedostal Hugo Sochůrek ani 5 minut. Mohl to být krásný signál pro mladé hráče, že šance tu je. Zapsal by se do českých i světových tabulek. Pro někoho třeba málo důležité, pro mě ohromná škoda a poslední kapka v rámci naší účasti na MS.   Vrchol všeho měl ale teprve přijít. Rozhovor s Pavlem Nedvědem a Davidem Trundou byl neuvěřitelný zážitek. Myslím, že by neměl odcházet Koubek se svým týmem sám. Měl by přibalit Trundu s Nedvědem s sebou. Tolik výmluv? Nedůstojný. Manažer Nedvěd mluvil o tom, že nejdůležitější je výsledek a jen podle něj se hodnotí. NE. Fakt ne. Kanada hrála před čtyřmi lety skvěle a měla 0 bodů. Všichni si to pamatují. Češi by dokázali uznat, že na soupeře nemáme. Stejně tak ale vidí, když hraje tým pod své možnosti. Nedvěd vše hodil na hráče. A vlastně jen zbaběle popsal, že to jsou v podstatě dřeváci a na nic lepšího nemají. To mi přijde asi nejsmutnější. Zároveň vyvrátil všechny spekulace o nesouladu mezi hráči a Koubkem. Ač na nás fanoušky padaly z mnoha různých zdrojů, článků a podcastů. Pavel Nedvěd popřel i spekulace o špatné fyzické přípravě. Přestože o tom mluvili sami hráči. A bylo to navíc fakt hodně vidět! Pokud s hráči z top 5 nejlepších lig doplněné o ty nej z české nejsme schopni konkurovat JARu, kde jsou všichni z domácí soutěže, tak to radši příště rovnou pusťme Dánům.   Dokážu si představit, jak v prvním vyřazovacím kole vypadnou všichni naši soupeři. Což by ještě lépe demonstrovalo fakt, jak hratelnou skupinu jsme měli. A jak jsme vyhořeli. Koubek rotoval hráči jak na kolotoči. Sojka ve středu nej hráč, pak wingback, pak lavička. Pořád jsme jen něco zkoušeli a měnili. Úplně zbytečně jsme si před MS pohrávali s Kabongou, Ladrou i Buchou. Už před Kosovem bylo vše vyřešené. Ze všeho nejvíc nedávám ten očividný a všudypřítomný ALIBISMUS. Sparta, Slavia, Plzeň i další české kluby dělají vše pro to, abychom zvyšovali národní koeficient. Naši hráči se posouvají a snaží se dostat do co nejlepších zahraničních klubů. A pak je tu národní tým. A tam vše končí. Nemáme na ně, tak tedy dlouhé balony a trefovat zařízení. Strašně zoufalé a smutné. Tomu máme fandit? KOUBEK VEN. NEDVĚD VEN. TRUNDA VEN. #fotbal #českýnárodnítým #kritika

V dnešním článku se probírá důležitost evropské účasti na mírových jednáních mezi Ruskem a Ukrajinou, první fyzická valná hromada Deutsche Bank po dlouhé době a obtížná cesta německé ministryně hospodářství Katheriny Reiche do Číny, kde se řeší nerovnost v obchodních vztazích. #EU #Russland #China

Nadační fond pro taneční kariéru vybral přes čtvrt milionu korun na pomoc tanečníkům, kteří musejí kvůli věku, zranění či těhotenství přestat aktivně vystupovat, a to prostřednictvím série benefičních představení, které podporují jejich vzdělávání a usnadňují přechod do dalších profesních fází. #tanečníkariéra #podporatance #fyzickánáročnost

Mileva Marićová, první žena Alberta Einsteina, byla nadaná matematička a fyzička, která se významně podílela na jeho vědeckých pracích, včetně teorie relativity, ale po jejich rozvodu v roce 1919 a s rostoucími osobními problémy žila v křivdě a chudobě, přičemž se stala téměř zapomenutou postavou ve stínu svého slavného manžela. #MilevaMarićová #AlbertEinstein #vědeckáspolupráce

Jony Ive, bývalý šéfdesignér Apple a tvůrce iPhonu, během pětiletého partnerství s Ferrari dospěl k závěru, že dotykové displeje nejsou vhodné pro primární ovládání v autech, což vedlo k návrhu nového elektromobilu Luce, jehož interiér klade důraz na fyzická tlačítka a intuitivní ovládání. #Ferrari #Design #Elektromobily